Poprvé po čtyřiceti letech manželství

    „Tak dnes jsem se poprvé milovala s mužem a cítila jsem se jako žena." Řekla to tichounce, schoulená v křesle, oči vražené někam pod stůl. Jako by se bála, že se začnu smát.

    Nesmála jsem se. Jen mi poklesla čelist. Pochopila bych, kdyby mi tohle řekla mladá žena mezi šestnácti a dvaceti. Aničce je dobře přes šedesát, hlavu má bílou jako mléko a kolem očí jemné vrásky. Dva dospělé syny, a vlastně i dospělé vnuky.

    Bydlíme ve stejném domě čtyři desítky let. Já nahoře, ona dole. Těch čtyřicet let jsme se míjely. Ani naši kluci si spolu nehráli, přestože spolu chodili do stejné školy. Nepamatuji si, že by s námi sedávala na lavičce u pískoviště, jako spousta ostatních matek s malými dětmi.

   Žili si sami pro sebe, jako by bylo pod jejich úroveň ztrácet čas s námi, obyčejnými lidmi. Drželi se stranou od ostatních, každý víkend jezdili na hory, do přírody, ani přes týden je nebylo vidět. Když jsme se náhodou potkali, vyměnili jsme si pozdravy a šli dál. On, vysoký a suchý, vždy bez úsměvu, ona maličká, spíš holčičí, v těsném závěsu za ním, s hlavou až u chodníku.

   To víte, že je pomlouvali, přestože nebyl sebemenší důvod. Možná proto, že se tak moc snažili být neviditelní. A možná proto, že jsme je považovali za harmonický, bezkonfliktní pár, který se vymykal běžnému standardu našeho domu, kterým čas od času hýbaly hádky a spory mezi jednotlivými obyvateli. Co chcete, věžák je věžák, se spoustou děcek, které vyváděly, občas někdo z dospělých přebral a dělal ostudu, štípal se tu nábytek a lezlo se po balkonech. A ženské se hádaly o klíče od sušárny nebo o binec u popelnic.

   Nic z toho se netýkalo naší harmonické rodinky. Žili si pro sebe za zavřenými dveřmi svého tři plus jedna. Ona a on, pozdravili, přešli. Když Zdeněk umřel, dva roky chodila Anička s uplakanýma očima. Nakoupit, na hřbitov. Nakoupit, na hřbitov. Život se jí sesypal do dvou chodníků. Nakoupit, na hřbitov. Překvapilo mne, když jsem ji uviděla na pohřbu mého manžela. Dojalo mne to. Přišla, ještě rozbolavělá vlastním neštěstím. Projevit účast s mým neštěstím. Pozvala jsem ji na kávu. A od té doby se známe.

   Začátky byly těžké. Napřed jsme se obě vyplakaly. Pak jsme začaly vzpomínat. Ledy pomaloučku tály. Jako by se s každým jejím slovem přede mnou odvíjel příběh, překvapivý a netušený. Příběh, který mi rozmetal představy o harmonii a dokonalém Aniččině manželství. A Anička, zpočátku opatrně, pak s důvěrou v moji mlčenlivost, vychrlila ze sebe všechno, co v sobě dusila čtyřicet let.

   Viděla jsem najednou malé, rachitické děvčátko, odkázané na milost tety, která se jej ujala, když se její matka o ni neuměla postarat. Holčičku, která pásla kozy, krmila králíky a štípala dříví. Dívku, která za sociální stipendium vystudovala střední školu v jedné šatové sukni. Pak se zamilovala. Zdeněk pro ni znamenal celý svět. Vzhlížela k němu s nadějí a láskou. Se vším si uměl poradit, byl velký a silný, mohla se s důvěrou schoulit do jeho pevných dlaní. Neměli byt ani peníze. Neuměla vařit, prát, šít. To se v internátech neučí.  

   Zdeňkova matka nebyla snachou nadšena. Nechala je sice u ní bydlet, ale zaplatili za to nedostatkem soukromí, naprostou podřízeností a absolutní poslušností. Anička se naučila pod přísným dohledem tchýně vařit, jak to měl Zdeněk rád, ale stala se z ní zase ta malá poslušná holčička. A tou zůstala, i když po čase dostali vlastní byt. Otěže převzal Zdeněk. On rozhodoval, co se bude vařit, kam se o víkendu pojede, na kterou stěnu se pověsí polička, i kdy je čas na sex. Na sex, ne na milování. Mluvila o milování jako o souloži. Hrozné slovo. Sex bez radosti, bolestivá povinnost. Stále ten klasický, ničím nevyšperkovaný způsob. Bez kouzelných něžných slovíček. Bez závratě z vyvrcholení. Čtyřicet let.

   Když koupil lyže, učila se lyžovat. Když jí nechal ušít boty na turistiku, šplhala do kopců. Každý týden povinně navštěvovali tchýni. Na svou rodinu mohla zapomenout. Čtyřicet let poslouchala. Vězení bez mříží. Život bez nedělí. Myslela si, že tak to v manželství prostě chodí. A když si to uvědomila, bylo pozdě. Rezignovala. Co jí vlastně chybělo? Přece se nebude hádat, nebo rozvádět. Vždyť pro ni tolik udělal. Co by tomu řekla babička? Že to tušila už když si ji poprvé přivedl? Ještě dnes se ji snaží dirigovat.

   Harmonický pár? Jak snadno se může člověk splést!

   Přesto, když Zdeněk umřel, to vákuum bylo k neunesení. Co si počne? Dvířka od klece byla najednou dokořán. A ona stála volná na prahu, bezradná, bála se tu neviditelnou hranici překročit. Co s nově nabytou svobodou? Pomaloučku, opatrně se vracela do života. Poprvé si mohla dělat, co se jí zachtělo. Obnovila styky s kdysi ztracenou rodinou. Přihlásila se ke studiu na universitu třetího věku. Oprášila kolo. Začala cestovat. Vylepšila si kuchyňku. Naučila se fotografovat. Nebrečí, nevysedává na hřbitově. Už zase žije. A když se ozval starý přítel, pozvala ho dál.  Zažila první orgasmus v životě. Dnes. Po čtyřiceti letech harmonického manželství.  

   Sledovala jsem její návrat krok za krokem. A když se mne někdo zeptá, proč se s ní kamarádím, s takovou divnou ženskou, mohu s klidným svědomím prohlásit: je to úplně normální, chytrá a samostatná sexy baba. Jen kdyby si na ty šediny plácla aspoň oříšek! Ale věřím, že ta doba není daleko.