Óda na vajíčko

   Jako bych vás viděla. Lhostejně berete do čtyř prstů z plastikového obalu vajíčko, bez rozmyšlení jím klepnete o hranu a obsah vyplivnete na pánvičku. A mícháte a mícháte, až vznikne žlutá patlanina, která posléze houstne a říkáte tomu  vaječná omeleta. Stop.

    S vajíčkem je to skoro jako s vínem. Vinař, tedy správný vinař, zvedne skleničku, ocení barvu, přivoní, zahřeje dlaní, skoro jako by se mazlil. Ochutná, válí po jazyku a pak teprve, po malých doušcích,  pije. Vyzkoušejte si to s vajíčkem. Prohlédněte si ho mezi prsty. Viděli jste někdy dokonalejší tvar? Slepice to nemohla vymyslet lépe. Není  fádně kulaté, není ani pravidelně elipsovité, nemá hrany, nemá výstupky, nedá se postavit, ani pořádně kutálet. Není hladké, jeho jemně pórovitá struktura je příjemná na dotek, takže se dobře drží. Barva? Od jasně bílé přes slonovou kost,  pouštní písek a slupku od cibule až po skořicově hnědou.

   A co teprve obsah! Nelitujte času a rozklepněte vajíčko opatrně na čistý bílý talířek. A teď se dívejte. Řídký bílek vytvoří dokonalý kruh, který se rozteče jen do přesně vymezeného prostoru, ani o milimetr dál. V něm se rozloží jasně ohraničený pevný bílek, malinko tmavší a malinko hutnější. A přesně uprostřed, jako koruna vší té jednoduchosti, žloutek. Prý není pravda, že barva žloutku má vliv na kvalitu vajíčka. Hospodyňka ale dobře ví, jaký je rozdíl mezi koláčem z domácích vajec a vajec z drůbežárny. Někdy je na žloutku takový malý pevný uzlík. Příslib budoucího kuřátka. Naděje nového života. Symbol vesmíru.

   Pořídili jsme si slepice, přestože to nemělo jediný logický důvod. Máme jen zahradu se psem, kam se denně chodí. Ať je taky nějaký užitek! Slepice žere všechno. Naše slepice spořádaly všechny zbytky chleba, rohlíků, odřezky masa, slupky ze zeleniny, i  trávník na dvorku. Brzy nám malé balíčky začali pokládat přede dveře i sousedé. Dobrou pověst v domě ztratila i hodná stará paní Hamrlíčková, která vydolovala z kontejneru na odpadky skoro celou vánočku a jako zlatý prut ji přinesla našim slepicím. Začali jsme kupovat zrní, řepu, vitamínové granule, pecny starého chleba. Nepohrdli jsme čas od času ani zbytky knedlíků ze školní jídelny. Cena jednoho vajíčka rapidně stoupala.

   Dodnes se pamatuji na první vajíčko. Bylo velké, dokonalé, žádný zkušební provoz. Ta slepice to zvládla hned napoprvé. Měli jsme šílenou radost, jako z prvního sněhu. Skoro jsem si ho chtěla nechat. Vajíčka máme rádi, cholesterol, necholesterol. Když jsme se zdáli mamince bledí,  umíchala nám v hrnečku žloutek s trochou cukru doběla a zalila to horkým mlékem. Kam se hrabe kakao. Taky moji synové se mi zdáli občas bledí. Teď, když máme vlastní domácí vajíčka...

   Začalo to snídaní. Vajíčkem na měkko. Lahůdka. I ten obřad otvírání skořápky a vyjídání polotekutého žloutku lžičkou je prima. Najednou jsem si všimla, že Petr nejí. Jen seděl, uždiboval rohlík, srkal čaj.

   „Vajíčko na měkko se musí jíst teplé, na co čekáš?!" pobízela jsem ho. Sebral odvahu: „Já vajíčka jíst nebudu. " Zavládlo ticho. To byla zrada z vlastních řad. A vzbouřený syn k tomu dodal,  s očima sklopenýma: „Protože leze slepici ze zadku."