Londýn. Od té doby, co jezdím za vnučkami každého čtvrt roku, už mi to město nepřipadá tak studené a cizí, jako když jsem tam bloumala před lety jako turistka na poznávacím zájezdu.
Takže když projevila zájem svézt se se mnou moje sestřenice Alena, klidně jsem kývla. S nadhledem jsem jí slíbila nezapomenutelné zážitky. Mohla jsem si to dovolit, ona totiž nikdy nevytáhla paty z rodného hnízda, nikdy neletěla letadlem, neuměla řeč, všechno pro ni mělo punc výjimečnosti. Připadala jsem si vedle ní jako světoběžnice. A navíc tu byly ty rámy.
Jaké? No rámy od obrazů. Můj starší bráška maloval. Co jiného měl celé dny dělat? Invalidní důchodce, rozvedený, nepohyblivý. Však také jeho obrazy odpovídaly jeho rozpoložení. Surové, rázné tahy štětcem, syté až pochmurné barvy. I květiny v jeho podání evokovaly neklid a divoké emoce. Moc těch obrazů neprodal, i když nějakou výstavu měl. Zastavili se jen známí a rodina. Kupovali jsme jeho obrazy spíš proto, aby si přilepšil. A když loni zemřel, nechtěla ty obrazy ani jeho exmanželka, o děckách nemluvě. Tak jsem je odnesla k rodičům na půdu. Vybrala jsem z nich dva nejoptimističtější a rozhodla se, že je vezmu synovi do Londýna. Mělo to ale háček. Rozměry. Obrazy samotné by se do největšího kufru vešly, ale rámy musely zvlášť.
Jsem kozoroh. Tvrdá palice. Nastudovala jsem předpisy a obrnila se trpělivostí. Obtíženi několika kufry, taškami a krabicemi plnými dárků pro vnučky, jsme zvládli odbavení na letišti v pohodě. Dokonce i naše rámy, předpisově zabalené a popsané, odešly bez problémů jako nadrozměrné zavazadlo někam do útrob letiště. Naštěstí, protože naše prvocestovatelka Alenka nás zaměstnávala otázkami na úrovni pětiletého dítěte a manžel jen obracel oči v sloup. Nemuseli jsme se aspoň bát, že se ztratí, držela se mne jako klíště.
Ono to do Londýna není zas tak daleko. Sotva se Alenka odvážila podívat z letadla okénkem, už jsme pomalu klesali na přistání. Shromáždili jsme všechny kufry i ostatní zavazadla. Marek nad nimi stál uprostřed rozlehlé haly jako kvočna nad kuřaty a z očí metal blesky jako bůh pomsty. Očima hypnotizoval běžící pás. Kolem něj pobíhala Alenka. Rámy se neobjevily. Zůstalo to na mně, ty rámy byly můj nápad. Najednou jsem si uvědomila, jak chabé jsou mé znalosti jazyka a jak předčasné byly moje vychloubačné řeči. Vrhla jsem se do slovníku a než jsem našla jedno slovo, druhé jsem zapomněla. Tak jsem si otrocky přeložila větu: Kde si mohu vyzvednout nadrozměrné zavazadlo? Hledám dřevěné rámy od obrazů. A s papírkem v ruce jsem se rozhlížela po okénku s informacemi.
Letištní hala v Londýně je veliká, převeliká. Uprostřed stáli dva vojáci protiteroristického komanda se zlověstně vypadajícími zbraněmi. S údivem přihlíželi, jak si to přímo k nim mete zmatená ženská v klobouku s papírkem v ruce a něco koktá. Posílali mne zlomyslně z jedné strany haly na druhou. Asi vůbec nepochopili, co po nich chci. Nakonec jsem rámy uviděla v jedné přilehlé místnosti, opřené o zeď. Jen tak. Nikde nikdo. Popadla jsem je a vítězoslavně je nesla do letištní haly, těsně kolem překvapených vojáků. Ještě dnes vidím ty jejich pohledy. U Alenky jsem zabodovala, byl to pro ni úžasný zážitek.
Samozřejmě jsem Alence ukázala Tower Bridge, Londýnské oko, jehož
hřídel vyrobil koncern Škoda Plzeň, pevnost Tower, Big Ben, Soho, Picadely Circus. Obdivovaly jsme Kensingtonský palác, kde údajně bydlela lady Diana, Hyde park, Trafalgar Square a další památky. Alenka byla v říši divů. Připletly jsme se do nějaké menší manifestace, jely jsme metrem a dvouposchoďovými autobusy, nachodily kilometry pěšky. To bylo zážitků. Nafotily jsme snad stovky fotek Ať má Alenka co ukazovat doma.
Za tři dny jsme pomalu necítily nohy. Chtělo to změnu. „Tak pojďte se mnou večer na hodinu salsy,"navrhla nám synova žena. „Tam si odpočinete a ještě se pobavíte. Já to taky beru jako relax."
Kurz salsy probíhal na lodi, která kotvila na slepém rameni řeky Temže. Abychom nemusely obcházet až ke vstupu, lezly jsme dírou v plotě. Byla teplá noc, před sebou jsme viděly přistávací dráhu městského letiště a za dráhou obrysy mrakodrapů obchodního centra. Když jsme lezly dírou v plotě, smály jsme se jako puberťačky. Pro Alenku opět netušený zážitek.
I přes tuto zkratku jsme začátek kurzu nestihly. Na parketu už tančilo asi šest černochů a právě tolik černošek, nějaká Japonka a další představitelé jiných neidentifikovatelných národností a ras. Připadali nám dokonalí, jako by salsu uměli tančit odmalička.
Alenka poprvé viděla zblízka černocha a to už se před ní jeden ukláněl a žádal o tanec. A druhý, vysoký mladý Konžan, učitel tance, vyzval mne. Okamžitě jsme byly červené až za ušima. Přece jen jsme měly hodiny tanečních dávno za sebou. A co, salsa se tam stejně neučila. Bály jsme se, že to bude fiasko. Ale nebylo. Chlapi byli profíci a dobře nás vedli. Vrtěly jsme se a otáčely v citlivých rukou jako za mlada a když skladba skončila, dokonce nám i zatleskali.
Co myslíte, jaký nejsilnější zážitek si odvezla Alenka z Londýna? Pohled na Big Ben? Vzpomínku na anabázi s rámy od obrazů? Ne. Nešlo jí do hlavy, proč mají černoši světlé dlaně.
