Stála jsem se Zdeňkou na chodníku. Mlčky jsme se ohlížely za paní z protějšího domu, která šla teprve nakupovat. Šla - to se ani nedá tak nazvat. Spíš se ploužila. Na krku nákupní tašku, obě ruce zaklesnuty ve francouzských holích. Bylo vidět, že ji každý krok stojí nesmírné úsilí.
„Co s ní bude? Už nikoho nemá." Znaly jsme ji. Pochovala dva syny a nedávno i manžela. Sotva ji propustili z nemocnice. Operace kyčle se evidentně nepovedla. Místo čtyř drátů, které jí nohu zpevňovaly, jí vyoperovali jen tři. Ten čtvrtý jí zničil kost i kloub. „Možná by jí bylo líp v nějakém domě s pečovatelskou službou."
„Na to je moc hrdá. Minule jsem jí nabízela, že jí nákup přinesu. Mně nohy naštěstí slouží. Nechtěla. Prý jí doktor doporučil pohyb." Ještě jednou jsme se za ní ohlédly. Ušla sotva kousek, ale pořád šla.
„Taky se ti mohlo stát to, co mně," řekla najednou Zdeňka. „ Chodila jsem pro pečivo a drobnější nákupy té babičce, co bydlela vedle nás. Taky nemohla chodit. Tak se mi jí zželelo. Každý nákup jsem jí brala samostatně, předkládala jsem jí i nákupní paragony a vracela jí drobné do halíře. A představ si, že jsem se později dozvěděla, že prý jsem ji okrádala."
Na to jsem vůbec nepomyslela. Za každý dobrý skutek přijde spravedlivý trest. Vždycky jsem si myslela, že je to jen takový vtip, úsloví, legrácka. Na druhou stranu vím, jak dovede člověka zdeptat jakékoliv nepravdivé nařčení.
Nastoupila jsem tehdy do svého prvního zaměstnání. Bylo nás tam pět a zdálo se, že jsme prima parta. Spíš taková větší, různorodá rodinka. Věděli jsme o sobě všechno, znali jsme své rodinné příslušníky, povídali jsme si o tom, jaký byl víkend, nebo dovolená. Nepamatuji se, že bychom mezi sebou měli nějaké třenice nebo nedorozumění, natož hádky. Těšila jsem se do práce, všechno pro mne bylo nové a objevné, líbila se mi malinká kancelář s psacím stolem a všichni ti lidé, které jsem už důvěrně znala. To všechno se změnilo jako mávnutím kouzelného proutku.
Vrátila jsem se z nějakých pochůzek a můj šéf mi sdělil, že mne hledala policie. Proč? Prý se to dozvím. Nikdo ze spolupracovníků mi nechtěl nic říct. Najednou měli hodně napilno. To vzduchoprázdno kolem mne se dalo krájet. Pak přišel ten policista. Sedli jsme si do prázdné místnosti. Co se vlastně stalo? Měla jsem srdce až v krku. Myslela jsem, že se někomu z rodiny stala nehoda.
„V umývárně vedle vaší kanceláře se ztratily prstýnky jedné účetní. Zapomněla si je tam, když si myla ruce. Byla jste tam?" zeptal se mne úředním hlasem.
„Byla, potkala jsem ji, když je hledala," odpověděla jsem a spadla ze mne všechna tíha. Tak proto ten povyk. Kvůli svědectví.
„Viděla jste tam ještě někoho?" Ptal se dál.
„Ne, nikdo tam nebyl." Marně jsem se snažila někoho si vybavit.
„Viděla jste na umyvadle zlaté prstýnky?"
„Když jsem tam přišla, nic tam nebylo," namáhala jsem paměť ze všech sil, ve snaze pomoci.
„Jestli ty prstýnky vrátíte, uzavřeme to a nikdo se nic nedozví." Zůstala jsem jako opařená. Je to jeho práce, zkouší to, napadlo mne. Ale on mi domlouval a znovu a znovu mi přátelsky radil, ať je vrátím. Nikdy v životě jsem se necítila tak pošpiněná a ponížená. Nic jsem neukradla a najednou je ze mne zlodějka!
Do kanceláře jsem se vrátila uřvaná a zničená.
„Vy mi věříte, že jsem nic neukradla?" zeptala jsem se svého šéfa. Odpověděl mi v tom smyslu, že každý, kdo něco provedl, musí počítat s tím, že se to jednou provalí. Pak jsem se zeptala ještě všech dalších spolupracovníků. Nikdo z nich, a to bylo nejhorší, neřekl přímo, že mi věří. To mi připadalo ještě horší, než samo nařčení. Dost dlouho jsme kolem sebe chodili jako cizí lidé.
Prstýnky se nikdy nenašly a na celou věc se zapomnělo. Já ale tu nepříjemnou pachuť nedůvěry a zostuzení cítím i po letech, kdykoliv se ocitnu jen ve zdánlivě podobné situaci.
Teď když o tom tak přemýšlím, asi bych stejně šla té sousedce nakoupit. Riskla bych to. Chodí hrozně.
