Nevhodný dárek

    Chodil do práce tak o hodinu dřív než ostatní. Nerad se mačkal do přeplněného trolejbusu, nerad stál na schůdcích u dveří. Než se ostatní chlapi sešli v šatně, postavil vodu na kafe, pustil topení, oholil se a přečetl noviny.

     Vychutnávala jsem si ty chvíle, kdy za ním klaply dveře. Než se ozval můj budík svým důvěrně známým pípáním, zachumlala jsem se do peřin a dospávala. Odcházel za tmy a bylo příjemné sledovat z teplého pelíšku, jak se za okny budí den a spolu s ním se budí i ptáci.

  To ráno mne ale něco vyhnalo z postele. Zastihla jsem ho ještě u dveří. „Běž si lehnout, je půl páté," měl strach, že mne vzbudil. „To už nestojí za to, sednu si k počítači." Počkala jsem, až se s ním rozjel výtah a nastartovala bednu.

   Neuplynulo ani pár minut a uslyšela jsem chrastit klíče ve dveřích. Co zase zapomněl? Nebo že by zloději? Taťka se dopotácel na nejbližší židli. „Přepadli mne," lapal po dechu a ohmatával si čelist. Měl kalhoty od bláta a škrábanec na obličeji. „Kdo tě přepadl, kde, proč?" „Nevím, vyběhl na mne nějaký chlápek schovaný za popelnicemi před domem. Chtěl peníze nebo lístky na trolejbus. Smrděl chlastem, asi šel teprve z hospody. Tak jsem ho odstrčil, ať neotravuje, že mám kartičku."

   Policajti přijeli během chviličky, asi se motali někde poblíž. „Poznal byste ho?" chtěli vědět. „To těžko, byla tma, vím jen, že měl černou bundu, asi koženou," kroutil hlavou taťka. Pod okem mu naskočila rudá skvrna. Venku už nikdo nebyl, u popelnic jsem našla taťkovy brýle. „Tak to bychom mu nemohli nic dokázat, i kdybychom ho našli," pokrčil rameny jeden z nich. Přijel druhý vůz s policajty. „Nikoho jsme neviděli, jen na silnici nějakého stopaře. Zajděte si k lékaři a podejte trestní oznámení na neznámého pachatele."

   Ošetřila jsem taťkovi škrábance a když se trochu vzpamatoval, odjel hrdinně do práce. Na šatně mezi chlapy si určitě užil chvíle slávy, kdy byl středem pozornosti. Od té příhody se ale změnil. Začal pečlivě zamykat. Koupil si světlo na kolo. Ze zahrady se vracel před setměním. Doma všude rozsvěcel. Začal si pouštět jen akční filmy, plné násilí.

   Monokl pod okem zmizel, strach uvnitř ne. Nikdy jsme se už k té příhodě, v podstatě banální, nevraceli. Jen mne děsilo, co udělala z velkého dvoumetrového chlapa. Jak se asi cítí lidé, kteří zažili skutečné přepadení, vloupání, znásilnění, týrání? Nebo ti, co se stali třeba svědky násilné smrti nebo vážné dopravní nehody?

   Přišly Vánoce. Ryba, bramborový salát, koledy. Voněla vanilka a jehličí. Zašustěl papír na dárečcích. „Á sprej, to zase budu pěkně vonět," zaradoval se taťka  a než jsme tomu mohli zabránit, stříkl si zkusmo pod paži. Tři dny jsme větrali slzný plyn.