Náměstek ze starých časů

     Stál tam na schůdku vstupní haly a jeho pohled jako by říkal: „No ovšem, kdo jiný." Jako bych chodila pozdě denně. Vysoký, s rukama za zády, jako bůh pomsty. Kádrový a personální náměstek. Snažila jsem se co nejrychleji zmizet. Připadala jsem si jako černá ovce. Další nepříjemnost.

     To mi ještě chybělo. Místo toho, abych se snažila dělat dobrý dojem po tom průšvihu, který jsem měla na poradě úseku minulý týden. Seděli jsme tam bez hlesu skoro hodinu, mluvil on. Politická aktualita, mezinárodní situace, hospodářské výsledky,  plnění závazků, organizační záležitosti. A pak to přišlo, skoro v poslední minutě. „Příští schůze bude za měsíc, 6. prosince v patnáct třicet.."

       „Ale to je Mikuláše!" Vyletělo ze mne a v hlavě už se mi krásně rozvíjela představa rozzářených dětských očí, rozbalujících dárečky a pokukujících po čertovi tam vzadu. Rozhostilo se mrazivé ticho. A  představa šustícího papíru se vytratila. Co se stalo? Všichni hleděli do stolu nebo uhýbali očima.

   Do nastalého ticha pomalu vstal. Bylo slyšet, jak mu ťukla bota o nohu židle.

   „Pracovník kádrového a personálního úseku  snad Mikuláše neslaví !!!"

   Vy si to nemůžete pamatovat. V takovém velkém podniku, jako byl ten náš, zaujímal kádrový a personální náměstek druhé nejdůležitější místo v hierarchii společenství. Hned po předsedovi strany. Pak dlouho nic, a teprve následovali ředitelé a náměstci, pokud se ovšem za  nimi nebo před nimi netlačil vedoucí odborář. Slovo tohoto náměstka  znamenalo zákon, nesouhlas nepřízeň či likvidaci. Všichni ho uctivě zdravili už na dálku a jestliže na pozdrav odpověděl, považovalo se to za dobré znamení. Byl všemocný.

   Rozcházeli jsme se tehdy zamlkle a přemýšleli, jak si vrchnost usmířit. Mikuláše přece slavili všichni, co měli malé děti. Ustanovili jsme tedy Brigádu socialistické práce, vymysleli závazky,  dali to na papír  a předložili k posouzení. Abyste rozuměli, jen trochu chytrý náměstek by s námi vyrazil dveře, protože jsme se zavázali k tomu, co už jsme stejně dělali. Jen jsme tomu dali „nové šaty". Jen jediný bod stál za řeč, a to společenské vyžití. Zavázali jsme se totiž uspořádat posezení u táboráku , aby se jako stmelil kolektiv. A pozvali jsme i náměstka.

   Přípravy netrvaly dlouho. Syn jedné naší kolegyně spravoval něco jako příměstský pionýrský tábor a ani moc neprotestoval. Opékali jsme buřty, zpívali u ohýnku a víno teklo proudem. Z původně vynucené akce se stal príma večírek, plný dobré vůle a vzájemného porozumění. Skoro nám bylo líto, že nás čas donutil  balit. Vzali jsme na cestu nějakou tu lahvinku  a vydali se po hrbolaté, kamenité cestě k zastávce autobusu, poslednímu, který nás mohl vrátit bezpečně do našich domovů. Ta polní cesta nám opravdu dala zabrat, nicméně posíleni vínem jsme ji moc nevnímali. Dokonce i náměstek, kterému jsem se celý večer snažila ze všech sil vyhnout, mi přátelsky nabídl rámě. To vstřícné gesto mne dojalo, zvlášť když jsem zahlédla v očích svých kolegů, co cupitali kolem, nejen překvapení,  ale i závist. Dokonce jsme si začali povídat. Najednou se mi zdálo, že mi sune ruku směrem ke kapse u kalhot. Já jsem byla tehdy tak neskonale blbá a naivní, že jsem si myslela, že mi chce ruku zahřát. Ještě chvíli jsem se snažila s ním držet krok, i když s rukou v jeho kapse to nevypadalo moc přirozeně. Nejvíc mi záleželo na tom, abych se nedotkla něčeho, co tam kousek dál určitě měl. Raději jsem po pár krocích ruku zase opatrně vytáhla a zmizela v hloučku. Ještě že neměl díru v podšívce, jak to chlapi mívají. Hleďme, možná  měl i netušené lidské stránky. A možná jsem propásla příležitost ke smíření. A určitě příležitost ke kariéře. Ale to mi došlo až mnohem později.

   Neslyšela jsem o něm dlouho. To už nás život zavál do různých míst. Až mi jednou kamarádka  vysvětlovala důvod své nepřítomnosti na nějaké slezině. Byla mu na pohřbu. Vrátily se mi vzpomínky na toho člověka, nedostupného, přísného, namyšleného a veskrze zlého. Jak mu mohla jít na pohřeb? Co s ním mohla mít společného? Na pohřeb chodíme lidem, jimž chceme vzdát úctu, s nimiž se chceme rozloučit, kteří pro nás v životě něco znamenali. Proč ona?

   „Byl to náš soused, dávno v důchodu. Sedával na lavičce a hrával si s našimi dětmi. Jak vyběhly z domu, přímým směrem letěly k němu. Kopal si s nimi balonem, trhal jim jahody, četl pohádky. Jeho žena pořád něco pekla a naši kluci se mohli přetrhnout, když se objevila u dveří. On byl kdysi velké zvíře, ale nikdy o tom nemluvil. Nepoznala jsem laskavějšího člověka, než byl on."

   Musela jsem se ujistit, že jsme mluvily obě o tomtéž člověku.