Mýval není na hraní

    Na zadní straně domku je porč, dřevěná otevřená veranda, kde se dá v létě nahoře grilovat. Dole má malý pískoviště, asi sedm aut různých velikostí, několik bagrů a tříkolku. Chodí se tam francouzským oknem  z dolního pokoje.

     To sobotní dopoledne svítilo slunce, ale nestačilo prohřát chladný vzduch. Seděla jsem na houpací židli uvnitř a pletla. Z kuchyně voněl oběd, kolem byl klid a mír. Maličké veverky skotačily, pod porčem se schoval králík. Typický poklidný den na americkém venkově. Vzpomínala jsem na taťku, jak jsme tu před dvěma lety vykuřovali.

   „Dávejte pozor na mývala," varovali nás domácí. „není to žádný medvídek na hraní , když je naštvaný, kouše. Chodí nám sem každý večer. Udělá hromádku a uteče, neřád." Přes všechna varování jsme si toužebně přáli mývala uvidět. U nás doma nežijí, tam potkáte tak zatoulanou kočku. Stejně jsme ale před každým vstupem na porč zadupali pro výstrahu a zapálili si až po zvolání: „Padej, mývale". Stal se z toho takový náš soukromý rituál, který jsem dodržovala i teď, když už jsem tu byla bez taťky.

   Počítala jsem očka a myslela na jeho zklamání, protože mýval tehdy nepřišel.  Najednou se za francouzským oknem objevila malá, tak pěti, šestiletá holka. S vlásky jako princezna, ovšem jako by předtím proletěla houštím na divokém koni. Jak mne uviděla, utekla. Zvítězila ve mně léty nabytá ostražitost. Rychle jsem přepočítala auta a bagry na pískovišti. Nic nechybělo. Asi zabloudila, pomyslela jsem si a sáhla zase po pletení. V Americe jsem nikdy neviděla courat děti jen tak po ulici, vždycky měly doprovod.   

   Za pár minut tam holka stála znovu. Tentokrát neutekla, zdálo se, že chce dovnitř. Být to u nás,  houkla bych na ni, ať maže domů, že ji jistě hledají, ale tady? Přivolala jsem Danušku. Princezna jí něco vysvětlovala, nakonec se protáhla do pokoje.

   „Ta malá tvrdí, že se bojí jít domů, že ji bijí, " vysvětlila mi Danuška. A šla za ní.

   Co teď s cizí holkou? Hlad neměla, chtěla si jen hrát. Prošmejdila celý byt, prohlédla si dětský pokoj, lehla si do postýlky, napila se vody. Dívali jsme se oknem, jestli ji někdo nehledá. Nabízeli jsme jí, že ji zavedeme domů. Nechtěla. Nakonec Danuška zavolala policii, nemohla ji vystrčit na ulici. Před domem je rušná silnice a kdyby se jí něco stalo, byla by za ni zodpovědná. Dívenku nikdo nepostrádal dobré půl druhé hodiny. A co když ji doma opravdu týrají?

   Přijeli okamžitě. Holka trvala na svém. Napřed se muži zákona vydali hledat rodiče. V místě, jako je toto, se všichni navzájem znají, dokonce i s policajty. Za malou chvíli přišla celá princeznina rodinka. Máma, táta, dva sourozenci i děda, u kterého byli všichni na návštěvě. Udivení, překvapení, ani je nenapadlo, že je holka pryč. Nastala srdceryvná scéna. Princezna ukázala drápky. Bránila se, utíkala po domě, bušila do matky pěstmi a nechtěla se ani obout. Trvala na tom, co řekla. Minuty přemlouvání, chlácholení, křiku, pláče a čekání. Nakonec to vzdala a obula si sandálky. Vyšli před dům. Policajti chtěli ještě ověřit, zda nemá po těle modřiny. Vyhrnula si neochotně tričko. Nic. Asi se jen nudila. 

   Vrátila jsem se k pletení. Jak by asi podobná situace probíhala u nás? Kdo by chtěl mít opletačky s policií? Kdo by chtěl  podepisovat protokoly nebo svědčit u soudu, kdyby dívenka měla opravdu na zádech modřinu? A přijeli by vůbec kvůli zatoulané holce? I pouhá skutečnost, že před naším domem stálo dobré půl hodiny policejní auto, by v našich poměrech znamenala  desítky podezřívavých pohledů  našich sousedů a známých. A dlouhé vysvětlování těm nejzvědavějším.  A pustili bychom si vůbec do domu úplně cizí, umolousanou holku?

   Ten den jsem chodila kouřit na porč častěji než jindy. Ta malá princezna mi nešla z hlavy. Mezitím  se setmělo, všichni už šli spát. Nemohla jsem usnout. Vyšla jsem na porč, ani jsem nezadupala na mývala. Vtom se objevil. Zdál se mi obrovský. Majestátním krokem zamířil přes porč, jen malinko zpomalil, když vstoupil do světla. Otočil ke mně krásnou hlavu a zadíval se na mne. Stála jsem jako Lotova žena, bála jsem se pohnout. „Padej, mývale, padej," zašeptala jsem potichounku. A on pokračoval nevzrušeně ve své obchůzce, až zmizel ve tmě. Bylo mi líto, že ho taťka neviděl. A třeba mi ho poslal, napadlo mne.