Může bolet amputovaná noha? Může.

     Vložka. Posunula se. To ještě neměla křidélka. A stalo se to samozřejmě v tom nejnevhodnějším momentě, kdy jsem se nemohla vrátit.  

    Už vás vidím, puritáni, jak pohoršeně krčíte nos. To teda je intelektuální téma! A o co vlastně jde?  O kus krásně bílé, podlouhlé vaty, hebounké, měkké, s protiskluznou vrstvou a dnes i s křidélky. V kabelce je nosíte až dole. V koupelně jsou ukryty v šuplíčku. Nikdy se nesmí zapomenout koupit. Znamenají trhák v rozpočtu, máte-li v rodině několik dospívajících dcer. Jejich význam si uvědomíte zvlášť tehdy, přijde-li jejich čas a nic. Toho zděšení, či naopak nadšení v celé rodině! A jde jen o kus vaty. Jak je ale najednou důležitý!  

   Snad jako by se nám mstily za všechno to přehlížení, dovedou být vložky ne-li zákeřné, pak určitě potměšilé. Vozíme je s železnou pravidelností na dovolenou,  na zájezdy, na plesy a milostné schůzky. Jejich potřeba vyvstane zákonitě o několik dní dříve či později, než čekáme. A když doma, v kabelce nebo po ruce není ani jediná. I maličký  červený flíček na sukni, byť od malin, znamená pro ženu společenské znemožnění, které nepřipustí.

    Nemám šéfa, ale šéfovou. Je jako rtuť. Neustále něco organizuje, běhá, shání, vylepšuje. Můj přesný protiklad  - mám ráda svůj klid. Jednou potřebovala  koupit vlnu a já jsem samozvaný odborník  na vlnu. Když „padla", vyrazily jsme k blízkému obchodnímu domu. Věrna své letoře, nasadila šéfka své činorodé tempo, bez ohledu na mne.

   Najednou se to stalo.  Krev se ve mně zastavila. Celá jsem ztuhla, ale nohy šly dál. Ten hebounký kousek vaty se posunul a začal šplhat nahoru na břicho. S každým krokem to bylo  horší a horší. Hlava horečně pracovala. Parčík za námi, davy lidí kolem nás a nikde špetička soukromí. Moje šéfová, poháněná touhou utrácet, už přivolala výtah do patra s galanterií. Její hlásek stoupal a klesal jako rolnička ve stísněném prostoru výtahové kabiny, aby nadšeně vyrazil do volného světa nákupních košíků. Vložka vyšplhala ke svému nejvyššímu vrcholu a ustálila své putování, zapřená o horní gumičku na kalhotkách. Bála jsem se udělat zbytečný krok. Zoufale jsem stahovala půlky a tiskla nohy k sobě. Zakotvila jsem hned u prvního regálu s klubky, dála ani krok.  Tvářila jsem se zadumaně, jako že přemýšlím nad vlnou. Šéfová kolem mne kroužila s novými a novými klubíčky. Bylo mi to jedno, dala bych království za převlékací kabinku metr krát metr. Přestala jsem vnímat přízi i šéfovou. Nazdařbůh jsem vybrala  jakés takés klubíčko trochu přijatelné a s výčitkami svědomí se snažila šéfové zmizet. Marně mne lákala do stánku  s keramikou a na zmrzlinu. Všechno ve mně volalo: domů!

    Vymluvila jsem se a svým navyklým tempem, leč strnulejším, jsem zamířila na zastávku. Cítila jsem, jak mne malá červená kapka  šimrá  na noze  a jak se co nevidět  rozběhne dolů, snad až do boty. Soustředila jsem se na dolní polovinu těla tak intenzivně,  že mi na čele začaly vyrážet kapičky potu. Konečně cosi přijelo. Zůstala  jsem stát vzadu na plošině a modlila se, aby  mne nějaké uvědomělé dítě nechtělo pustit sednout. Už se mi to sice nestalo sedm let, ale známe to. Děti nezklamaly - nepohnulo se ani jedno. Oddychla jsem si. Bála jsem se podívat dolů na nohy. Ještě pár minut vydržet a bude to dobré. Snad si nikdo ničeho nevšimne.

   Vystoupila jsem jako poslední  a ploužila se za skupinkou, která se za křižovatkou rozběhla různými směry. Ještě pár kroků a je po všem. Sláva! Začalo mi to být najednou jedno,  dokonce se mi zdálo, že se mi chce trochu hystericky smát.

    Zevrubná prohlídka doma ukázala, že se nic nestalo. Skoro mne to zklamalo.

   Vím, že stačí vzpomenout vši a okamžitě vás začne svědit hlava. Uvidíte-li někoho zívat,  začne se vám za chvíli otevírat pusa také. Ale od té doby, kdy jsem šla kupovat se šéfovou tu vlnu, věřím, že někdo může doopravdy cítit bolest i v amputované noze.