„Neštěkej, to je jen pošťačka," chlácholila Goldíka Dášina maminka, na svůj věk čiperná, bělovlasá paní. Marně, Goldík napínal vodítko, div se neuškrtil. Čím menší pes, tím větší kravál, všimli jste si?
Pošťačka na nás chápavě zamávala a spěchala o dům dál. Babička ještě chvíli hladila Golda pod lavičkou, na které jsme seděli. Taky nemá ráda pošťáky.
„Nikdy nám nic dobrého nepřinesli," dala se do vzpomínání. „Byla jsem tehdy malá holka. Bydleli jsme na Ukrajině blízko Doněcka. Jednou přišla bumážka pro tatínka. Aby si zabalil dvě náhradní košile, dvoje spodky a nějaké jídlo. Odjezd tehdy a tehdy, v tolik a tolik hodin. Táta odjel budovat stavby socialismu, už jsme ho nikdy neviděli. Ani nevíme, kdy a jak umřel. Možná v nějakém gulagu. Zůstali jsme s maminkou sami, bylo nás sedm dětí. Osmý, nejmladší bráška umřel už jako miminko. To jsem ještě myslím ani nechodila do školy.
Táta odešel a víckrát jsme o něm neslyšeli. A ani o ostatních, kteří z vesnice odjížděli s ním. Víte, na Ukrajině ještě i po revoluci panovaly poměry, jako za cara. Doněčtí kozáci to brali jako vojenskou povinnost. Odjakživa museli být připraveni všeho nechat a jít bojovat. Tak toho noví mocipáni využili.
Dodnes nechápu, jak jsme přežili. Na kousku pole jsme pěstovali zeleninu. Ve sklepě stály těžké, dřevěné sudy. V jednom bylo zelí, ve druhém okurky, v dalším zelená rajčata, pak červená řepa rozkrojená na polovinu. Nakládali jsme patisony i papriky v různých kombinacích. Také sladké malé melouny. Všechno muselo vydržet celý rok. Jako dnes vidím svoji maminku, jak měřila nálev. Do velkého kbelíku s vodou nasypala sůl a míchala, dokud se sůl nerozpustila. Pak ponořila do vody umyté vajíčko. Podle toho, jak byl solný roztok silný, plavalo vajíčko buď blízko k hladině, nebo v polovině kbelíku, jindy kousek ode dna. Jenom maminka věděla, na kterou zeleninu je roztok akorát. My děti jsme mlsaly místo bonbónků sušené kostičky dýně, navlečené na režnou nit jako korálky a dobře usušené. To byla dobrota.
Asi jsme přežili na té zelenině. Maminka vařila boršč každý den. A když v něm plavalo maso ze slepice, to byl svátek. A což teprve, když se zabíjelo prasátko! Měli jsme vajíčka, kuřata.
Pak přišla další bumážka. Pro mne. Ročník čtyřiadvacet. Totální nasazení. Odjezd 15. května 1942. Do malého kufříku se vešlo pár hadříků a jedna deka. A pár krajíců chleba s prosoleným syrovým špekem. Na peróně nás stálo třiatřicet. Nás, s kufříky. Nevěděli jsme, jak dlouho pojedeme, ani kam. Hrozné loučení. Uvidíme se ještě někdy? V Evropě zuřila válka.
Naložili nás do dobytčího vagónu, podestlaného slámou. Nevím, kolik dní jsme v tom vagóně byli. Vlak chvíli jel, chvíli stál, podle toho, jak měl volnou trať. Několik chlapců zastávek využilo, snažili se utéci do polí. Stříleli po nich a stříleli dobře. Nechali je tam ležet a vlak jel dál. Tiskly jsme se se sestřenicí k sobě. Jednu deku jsme měly pod sebou, druhou jsme se přikrývaly. Tohle nebyl žádný výlet, byly jsme vyděšené a bezmocné. Bylo nám sotva osmnáct.
Vyložili nás v jedné vesnici poblíž Vídně. Rozebrali si nás do statků, do rodin, jejichž synové válčili na frontě. Jako čeledíny a pacholky, jako děvečky a služky. Měla jsem štěstí, moje selka měla soucit. Jedla jsem s nimi u stolu, dokonce nám dala i nějaké oblečení a boty. Držely jsme se se sestřenicí stále spolu. Zůstaly jsme i v jedné vesnici.
Dali mi na starost koně. Měla jsem komůrku hned vedle stájí. Byli to obrovští, statní tažní valaši, moc jsem se jich bála. Zvláště toho hnědáka. Byla jsem proti nim jako trpaslík. Než jsem jim nanosila krmení, vyházela hnůj a podestlala, sotva jsem pletla nohama. Putnu s vodou jsem vláčela z posledních sil. A že jí něco vypili! A ten hnědák se rád vyvaloval v čerstvé slámě. Napadlo ho to, zrovna, když jsem jim dávala vodu. Najednou jsem kolem sebe viděla čtyři rozdivočelá kopyta. V mžiku jsem vylezla po žlabu až nahoru na žebřiny, únava, neúnava. Selka přiběhla, protože jsem křičela jako o život. A začala se smát a ještě přivolala i sousedy. Seděla jsem tam skrčená jako kočka na plotě a dlouho se bála slézt dolů.
Zpočátku, když jsme jim ještě nerozuměli, tak docházelo i k humorným situacím. Jednou mne poslal hospodář pro černou deku na přikrytí koně, aby neprochladl, protože byl zpocený. Pro černou deku s kostkou. Já jsem ale pochopila, že chce pytel s kočkou. Co mi to dalo práce, než jsem ji našla a chytila. Když jsem mu ji přinesla, už u koní nebyl, tak jsem položila pytel pod kozlík. Nedovedete si představit, jak strašně se lekl, když vyskočil na vůz a šlápl na pytel s kočkou. Ta se tak vyděsila, že týden nepřišla domů.
Měli děvče, jen o malinko starší, než jsem byla já. Říkali jí Betty. Poslali nás do sadu otrhat jablka. Vzaly jsme trakač a na něj velký proutěný koš. Trhat jablka, to byla krásná práce, proti starosti o koně. Připadala jsem si jako doma. Jablka jsme dovezly k takové zvláštní stodole a uložily je na půdu. Ta stodola byla zvláštní proto, že pod ní byl sklípek, spíš sklep. Zrálo v něm víno a jak jsme byly v dobré náladě, začaly jsme ochutnávat. Možná to byla od Betty zlomyslnost, nebo že jsem neměla trénink, ale skončilo to tak, že mne přivezla do dvora na trakači, k velkému pobavení všech, co se okamžitě seběhli na tu podívanou. Pamatuji se, že jsem z toho trakače nemohla vstát a že do mne nalévali něco jako moc silný čaj, abych se aspoň udržela na nohou. Hrozně jsem se styděla, ale oni se jen smáli.
Sotva jsme se spřátelili a naučila jsem se koně vyvádět ze stáje a zapřahat do vozu, zase nás od sedláků posbírali. Prý bychom u nich po žních nebyli dost využití. Zavezli nás do tkalcovny, kde se tkalo hlavně vojenské sukno. Podnik byl rakouský, šéfovali Němci. Naučila jsem se rychle obsluhovat dva tkalcovské stavy a skoro se mi tam líbilo. Ve srovnání s těžkou prací na poli to byl ráj. Jenže dobré bydlo nás ukolébalo v ostražitosti. Některé dívky zlákala vidina nové sukýnky a z čerstvě utkaného pruhu látky si kousek ustříhly. Aby to nebylo tak nápadné, látku obarvily.
I v ráji se najde žalobníček. Dostaly jsme příkaz sbalit si věci a nastoupit ve velké místnosti. Přesun? Jedeme jinam? Nikdo nevěděl. Stály jsme v řadě a kufříky jsme musely položit před sebe na zem. Otevřít. Snad každá tam měla něco, co tam být nemělo. Od zcizených látek na sukýnku, po špůlky hedvábných nití. Hned u východu z místnosti nás čekal trest - zbili nás a zfackovali hlava, nehlava. Odvrácená strana ráje.
