Jsou to kanibalové

    „Kdes byla v tuto nekřesťanskou dobu?", zeptal se Libor, když mne přibral do svého auta v sobotu ráno před jedním supermarketem. Hloupá otázka.

    „Koupit nějakou past proti potkanům, už nám lítají po zahradě i přes den a kurník podhrabali tak, že se každou chvíli propadne."

   „A koupilas?" projevil zájem jen tak na oko. V jeho otázce byla zároveň odpověď. Proti potkanům je každý boj marný. Libor je takový brouk Pytlík. Všude byl, všecko zná, všechno umí.

   „Nic tam neměli, ale poradili mi elektrickou kočku."

   „Doufám, žes ji nekoupila," mrknul po splasklé tašce.

   „Tu jsme měli vloni, potkani sežrali napřed drátky, pak i to ostatní. Nevydržela ani půl roku." V autě se rozhostilo dlouhé ticho. Tajně jsem doufala, že mi něco poradí.  Jako správný brouk Pytlík.

   „Kolik je to roků, tři, čtyři? To jsme přistavovali jednu loď ke staré hale pro škvařírnu sádla," rozpovídal se Libor, když už jsem to vzdala. „Ještě teď je mi z toho nanic. Z jatek tam vozili ty obrovské vany plné syrového sádla na paletách a skládali je všude, kde bylo trochu místa. Před halu, za halu, na dvůr, i k cestě, po které jezdili. A stály tam, dokud na ně nepřišla řada. V létě to bylo zvlášť odporné. Ty zelené lesklé mouchy si na to sedaly a jak jsme šli kolem, mezi paletami utíkali potkani. Ne dva, tři, ale desítky."

   Mám ráda čerstvé škvarky. Je to fakt lahůdka. Bylo mi celkem jedno, že z dnešního hlediska lahůdka dost problematická. Cholesterol a tak. Ale čas od času jsme si je doma škvařili sami. To jsem koupila hřbetní syrové sádlo, nakrájela je na kostičky, dala na pánev a manžel míchal, odebíral vyškvařené sádlo do sklenic, až zbyly jen ty voňavé narůžovělé kostičky, leckde s opraženými kousky masa, když bylo sádlo dobře prorostlé.  V konečné fázi jsem škvarečky trochu přisolila a zakápla mlékem, aby chytily do křupava. Část jsme jich pomleli na pomazánku, zbytek ještě za tepla pojídali s krajícem chleba. Vždyť říkám, lahůdka.

   „A víš, co dělali ti chlapi, kteří ve škvařírně pracovali?", ozval se zase Libor. „Nachytali je do kovových klecí. Tak padesátku. A nechali je vyhladovět." Cítila jsem, jak se mi začíná dělat zle od žaludku. A Libor pokračoval: „Co myslíš, že bylo dál? Začali se požírat navzájem. Napřed sežrali ty nejslabší a nemocné,  pak to pokračovalo , dokud nezůstali čtyři nejsilnější, v každém rohu klece jeden." Bála jsem se zeptat, co bylo dál.

   „Ty čtyři pustili chlapi z klece ven." Nechápala jsem.

   „Oni je nezabili ?"

   „Ne. Za tu dobu si tak zvykli na potkaní maso, že sami lovili ty ostatní potkany."

   Ulevilo se mi, když zastavil u našeho. Škvarečky? Nikdy. Ani ty domácí.