Jaro. Každý od něj očekává počátek něčeho nového, krásného, nepoznaného. Všichni se na ně těší. I ti nejzarputilejší škarohlídi roztají nad větvičkou kočiček, kterou utrhli u plotu jen tak ze zvyku. A těm nejhorším optimistům na ni ještě sedne včelka.
Nepatřím k těm, kteří dřepí hodiny ve sněhu nad první sněženkou. A co s petrklíčem? Ještě tak voňavé fialky, nebo pár narcisků. Já si na jaro počkám, vždycky až rozkvetou stromy. Jeli jste někdy okreskou v době, kdy kvetou třešně? Sklánějí se z obou stran nad silnicí v hustém podloubí jako ve svatebním snu malých slečen. A voní. Nepopsatelně. V tom okamžiku sami od sebe zpomalíte a s nohou na pedálu proplouváte zvolna tou nádherou.
Nebo kaštany. Nemusí to být zrovna alej. Stačí jeden. Obvykle mívá krásnou korunu a na ní obrovské bílé svíčky plné květů a včel. Jako by si ten strom dal záležet na tom, aby byly rozmístěny pravidelně a přesně tam, kam patří. Neznám nic krásnějšího v tuto jarní dobu.
A přece. Pro mne je symbolem jara rozkvetlá magnólie. Není jich v okolí moc, ale nemůžete je přehlédnout. Jako by nějaký zapomenutý obr odhodil překrásnou kytici vzácných růžových či bílých květů a postaral se o to, aby stála rovně. Okvětní plátky ozdobí i zemi pod ní, takže nic neruší vaše estetické cítění. A teprve teď je tu jaro.
Letos opravdu přišlo brzy. Kos naháněl kosici pod živým plotem, holky uložily své kozačky k zimnímu spánku a lidé začali rozepínat kabáty. Zlatý déšť rozkvetl venku ještě dříve, než ten doma ve váze. Slunce se opřelo do umytých skel trolejbusu a cestující začali vzpomínat, kam loni uložili sluneční brýle. Přibývalo úsměvů, zmizela melancholie černobílé zimy a zelená tráva přes noc vyzdobila zarostlé příkopy u cesty. Svět je hned veselejší, když svítí slunce. Dokonce se nám zdálo, že slyšíme i mňoukat koťátko. Hlavy se začaly otáčet po zvuku. Ale bylo ticho. Pozornost lidí se obrátila zpět k jaru za oknem. A jara bylo čím dál více, jak trolejbus opouštěl město a když i panelová předměstí vystřídaly holé plochy polí, připravené k setí. Pak se to ozvalo znovu. Slabounký, ustrašený kočičí mňouk. U středních dveří, skoro na schůdkách, stáli tři kluci se školními taškami na zádech. Dva vyčouhlí stáli kolem menšího, zavalitého buřtíka. Byl bledý a oběma rukama držel školní kabelu. Tiskl ji před sebou na břiše. Ti dva z něj nespustili oči. Nikdo z nich nepromluvil. Rameny tvořili zeď a drželi malého u výstupních dveří. Bylo vidět, jak by ten malý nejraději nevystoupil. Ale nedalo se nic dělat. Pevně, ale nenápadně ho ti dva vytlačili ven na chodník. Kotě už ani nepíplo, přenesl se na ně asi klukův strach. Hrozná předtucha. Dveře se zavřely a jeli jsme dál. Teprve teď nám to došlo.
Trvalo to všechno pár vteřin, ale ještě několik dní poté se mi vracela myšlenka na to koťátko i na ty kluky. A jaro, to nádherné, slibné jaro, co letos začalo tak brzy, už mne ani trochu netěšilo.
Ale možná, že jim utekl.
