Ulevilo se mi, když se partaj nad námi odstěhovala. Ty jejich věčné hádky! Chvíli jsem si myslela, že je byt prázdný, ale pak jsem začala potkávat cizího mužského. Vystupoval v devítce. Aha, nový nájemník. Idylka netrvala dlouho. Přivedl si ženu s klukem. Rázem bylo po klidu.
Znáte ty panelákové byty. Když se soused rozkašle, nebo sousedka klepe řízky. Stačí obyčejný vysavač na plovoucí podlaze. Naučíte se rozeznávat kroky a obeznámíte se s denním režimem svých sousedů. Za chvíli si připadáte jako u nich doma. Víte, kdy vstávají, kdy jdou spát.
Kluk, nadšený z nových prostorných místností, běhal, skákal, honil se za balónem. Hyperaktivní dítě. Začínal těsně po probuzení, končil pozdě večer. Ještě, že byl dopoledne ve škole. To převzala aktivitu jeho matka. Pozvala si tu kamarádku, tu početné příbuzné. Ať všichni vidí, jak si polepšila. Vařilo se kafíčko, dlouhé besedy nebraly konce. Děti? Jen ať si hrají.
Nemám nic proti dětem. Naopak. Dovedou potěšit, jsou roztomilé, krásně se muchlají a pusinkují. Začala jsem je nenávidět. Před jejich kmitajícími nožičkami nebylo úniku. Lítaly z jednoho pokoje do druhého. Hodinu, dvě. To aby vydržel svatý. Třetí hodinu jsem už nevydržela. Zabouchala jsem na dveře od koupelny. Dřevěné jádro nese zvuky lépe, než betonový panel. Chvilku bylo ticho. Pak zábava nerušeně pokračovala.
V hlavě mi začalo hučet. Detonace těch malých nožiček jsem cítila v každém kousíčku těla. Zabouchala jsem ještě jednou. Nic. Končila třetí hodina. Vyběhla jsem po schodech nahoru. Dveře bytu nad námi byly otevřené. Seděla v nich ještě uřícená čtyřletá Darinka a snažila se nacpat nožičky do sandálků. Její maminka ji pobízela, aby mohly co nejrychleji zmizet. Bydlí o pár pater pod námi.
Paní domu stála bojovně ve dveřích. Malá, asi třicetiletá, zavalitá. Zdálo se mi, že se jí kulatí bříško.
„Vy jste se asi zbláznili, kdo to má vydržet. To nemůžete dítě napomenout, nebo ho zaměstnat? Asi jste nikdy nebydleli v paneláku, že? Vaše podlaha je náš strop a u nás se houpe lustr a řinčí sklo. Je to tak těžké pochopit?" Mlela jsem páté přes deváté ve snaze zapůsobit.
„Když se vám to nelíbí, tak se odstěhujte jinam," pronesla nevzrušeně nová sousedka.
„Proč se mám odstěhovat já, já nedupu. Kdybych s tím svým metrákem dupala jako vy, tak už bydlím o patro níž. Toto byl vždycky slušný barák, tak se chovejte podle toho."
„To nemůžete být trochu tolerantní? Jsou to děti." Taky moji synové vyrostli v paneláku.Nebyli to žádní svatoušci, ale nikdy si na ně nikdo nepřišel stěžovat. Stačilo jim vysvětlit, že nemohou chodit po patách. A párkrát napomenout.
„Já jsem tolerantní až moc, vždyť to trvá už tři hodiny."
„Tak si kupte vatu do uší."
Darinka se svou maminkou odkráčely po schodech bez slůvka omluvy.
„A vůbec, já se s vámi nemám co bavit. Taky se vám tu mohl nastěhovat nějaký opilec a vyvádět do rána. Jsem těhotná, bude ještě hůř." Bouchla vztekle dveřmi.
Zůstala jsem jako opařená. V hlavě mi tepalo a v nohách jsem cítila divnou slabost. A mám to. Teď vypadám jako nelida, hysterka, ježibaba a Herodes v jednom. Já, takový mírumilovný člověk. Dlouho mi trvalo, než jsem popadla dech.
Duponi. Zvláštní sorta. Bezohlední, drzí, nezničitelní. Snad bych se měla opravdu odstěhovat. Ale co když narazím na jiné duponě? Menším průzkumem po okolí jsem zjistila, že jsou všude. A nebezpečně se množí.
Jak to jde, utíkám z domu. Nic se nezměnilo. Jen nad hlavou dnes slyším mezi dusáním dětských nožiček celý den plakat nové miminko.
