„Mami." Snad jsem to slůvko ani nevyslovila nahlas. Ve vyhublém obličeji se zapadlýma očima se nehnul ani sval. Snad mne vůbec neslyšela. Potichoučku jsem si přisunula židli k posteli s bílým povlečením, ozdobeným dvěma svislými modrými proužky.
Nikdy to nebyla máma, ke které se člověk přitulí a nechá si pofoukat rozbité koleno. Kam až moje paměť sahala, viděla jsem jen ženu, která spěchala na pole, točila se u plotny, zašívala a rodila jedno dítě za druhým.
Bydleli jsme na vesnici u stařenky. Od malička jsem se starala o mladší sourozence i naše malé hospodářství, králíky, slepice, kozu. Táta pracoval na dráze a skoro pořád byl někde na cestách. A po dlouhé šichtě splachoval únavu v nádražních restauracích.
Mnohé vzpomínky na dětství odvál čas, ale na ten den nezapomenu snad do nejdelší smrti. Začínal moc hezky. Vlastně jsem se do školy těšila. Dostala jsem novou aktovku, dokonce i úplně nové šaty. Ve škole jsem seděla vpředu, v první lavici. Kdybych jen trochu natáhla ruku, mohla jsem se i dotknout krásné paní učitelky, která psala a malovala křídou obrázky na velkou tabuli. A říkala mi „Haničko", což jsem už dlouho neslyšela od uspěchané matky.
Běžela jsem ze školy do kopce k našemu domečku plná dojmů. Škola je tak krásné místo a všechno je tam nové a čisťounké. Sotva jsem popadala dech, dychtivá všem povědět, jak se mi ve škole líbilo. Před naším domem stálo nákladní auto, na něm naše skříně a peřiny. Z kabinky se na mne šklebili bráškové.
„Zůstaneš u stařenky, Hano," zavolala na mne mezi skříněmi matka. „Stěhujeme se do města, aby to měl táta blíž do práce. Musíš jí pomáhat, je už stará." Náklaďák nastartoval a než jsem stačila hodit aktovku do dveří, byl pryč. Seděla jsem na zápraží až do večera, brečela a slzy jako hrachy se kutálely na nové šatičky.
Navečer se vrátila stařenka z pole. Usušila mi slzy a utřela nos. Zvedla mne ze zápraží a postrčila do kuchyně. „Pojď domů, zatopíme a uděláme si něco dobrého k večeři. Honem si vysvleč ty nové šaty a pomoz mi."
„Ale já tu nechci zůstat, já chci za mámou," brečela jsem dál.
„Já bych toho chtěla!" Stařenka zmizela v kuchyni a zatopila. Nechtěla mne rozlítostnit ještě víc.
Měli jsme vincky, taková ta bubínková kamna na nožičkách. Všechno mi padalo z rukou. Jak se to stalo, ani nevím. Zavadila jsem o kamínka hrncem s bramborami a kamna se poroučela na dřevěnou podlahu. Všechno se rozprsklo po světnici. Brambory, žhavé uhlíky, saze z roury i popel. Stařenka uklouzla a zlomila si nohu. Díky svému samoléčení se na nohu nemohla postavit dva měsíce. Jen seděla na židli a se židlí se posunovala po světnici.
Všechno zůstalo na mně. Bylo mi šest. Mezitím přišla zima. Pravá, ladovská. Vstávala jsem za svítání, proházela cestičku na dvorku a před domem, poklidila, uvařila snídani a spěchala do školy. Tam jsem usínala na lavici. A po škole nastal znovu kolotoč. Postarat se o stařenku, nakrmit zvířata, uklidit, vyprat. Někdy mi přišla pomoci sousedka, jindy jsem šla já pro rady. Než jsem se nadála, skončila jsem jednotřídku ve vesnici a postoupila do „měšťanky" ve městě.
Mohla jsem zaběhnout po škole k mámě. Věčně stonala, uvítala každou šikovnou ruku. Malí sourozenci vyrůstali a zlobili, s jejich pomocí počítat nemohla. A navečer jsem běžela za stařenkou. Tomu říkáte šťastné dětství? Vzala jsem si prvního kluka, který o mne projevil zájem. Chtěla jsem mít svoji rodinu, někoho, kdo by měl rád jen mne, komu by na mně záleželo.
Do nemocničního pokoje nahlédla sestřička. Soustrastně se na mne podívala a pak tiše zavřela. Znejistěla jsem. Maminka se celou dobu ani nepohnula. Copak spí tak tvrdě? Sklonila jsem hlavu k její hrudi. Uslyšela jsem bít její srdce. Uvědomila jsem si, že jsem léta nebyla u ní tak blízko. Ten krásný pocit, že její srdce ještě bije, smazal ta léta, kdy jsem marně toužila schoulit se jí do náručí.
Pramen vlasů se mi uvolnil a zavadil matce o tvář. Otevřela oči a podívala se na mne. Zpod bílé pokrývky vyklouzla její vyhublá, upracovaná ruka a zachytila ten pramen vlasů. Zdálo se mi, jako by mne malinko pohladila. A pak jsem zaslechla, jak tiše šeptá „Haničko..."
