Všimli jste si někdy rozdílu mezi způsobem, jakým sedí v trolejbusu ženy, a jakým muži? Chlap se rozvalí na celou plochu až k opěradlu, mírně rozkročí nohy a chodidly se zapře do podlahy kousek před sebe.
Žena ne. Sedí opatrně, spíš na kraji, kolena sevře k sobě a nohy složí způsobně pod sedadlo. Nevím, asi se nám tento způsob zadřel do podvědomí, protože si tak sedáme v každém případě, ať už jedeme v sukni, nebo v kalhotách. Sedám si tak i já, ať už jedu sama, nebo s Ludvíkem.
Nevěřte nikomu, kdo tvrdí, že mezi mužem a ženou nemůže vzniknout jen přátelství. Mám několik mužských kamarádů, s nimiž se dá hodiny diskutovat, s nimiž se cítím bezvadně, s nimiž se ráda potkávám a přestože se nevidíme měsíce, vím, že někde jsou, že jim mohu kdykoliv zavolat, a že to uvítají. Náš vztah se vyvíjí v jiné rovině, než je sexuální přitažlivost. Mohli bychom třeba spát v jedné posteli a nic by se nezměnilo. Život bez nich by postrádal šťávu, legraci, někdy pomocnou ruku, inspiraci.
Jedním z těchto kamarádů je i Ludvík. Soused od vedle. Jeho žena Miladka je prima, ale má svoje zájmy a s Luďkem moc nekomunikuje. A Luděk tím trpí. Je nevymluvený. To jsem zjistila při několika náhodných společných cestách do práce. Poslouchala jsem ze zdvořilosti, protože jsem slušně vychovaná. Pak mne to začalo bavit. Luděk má totiž smysl pro humor. A neuráží se. Mám totiž takový nepříjemný zvyk, otestovat si každého tím, jak reaguje na moje výpady a špičkování. A Luděk obstál. A smeče vracel. To přímo miluju. Došlo to tak daleko, že jsme vytvořili pevnou dvojku a konverzovali skoro denně zavěšeni na tyči trolejbusu těch pár zastávek do města.
Témata naší konverzace by vydala na slušný balík. Nejčastěji jsme probírali Luďkovy zdravotní problémy. Od bolení v krku, oka, kolena, paty, ramene, lokte, zažívání, dýchání, paměti, až po ztíženou orientaci při řízení auta. Snad jsem na něco nezapomněla. Vždy mi podrobně vysvětlil, jak to léčí on, jak to následně léčí doktor, jak málo pochopení má pro jeho problém Miladka. V těchto případech jsem spíše naslouchala, a když jeho samomluva začala mírně skomírat, stačilo jej popostrčit dobře zvolenou štiplavou či trošku ironizující poznámkou. Nebo „vypnout zvuk".
Někdy se nám, pravda, podařilo chytit dopravní prostředek, který nabízel i volná sedadla, někdy i několik. Pokud startoval z vozovny, naděje se jevila slibnější. Takový trolejbus vyhlížel Luděk s krkem jako žirafa, vystupoval na špičky na „své" dlaždici, kam obvykle směřovaly dveře trolejbusu, rozmáchlým gestem a masívní aktovkou si zjednal dostatečný prostor kolem sebe a nastoupil jako první. Mžikem oka vyhodnotil situaci a neomylně obsadil dvousedadlo. Pak se už jen nervózně rozhlížel, jestli jsem to stihla já. Zvykla jsem si na jeho pravidelnou ranní společnost a s hranou lhostejností přisedla. Cesta ubíhala líp, než v rozespalém mlčení.
Tehdy bylo volné nejen dvousedadlo kousek za řidičem, ale i to protější. Nad kolem bývají sedadla proti sobě, ne za sebou. Uvelebili jsme se s Luďkem po směru, proti nám se usadili dva chlapíci, známí od vidění. Zabrali jsme se okamžitě do debaty a nevnímali svět okolo. Vzpomínám si jen, že jsme řešili reformu ve školství, nebo něco podobně významného. A vtom se to stalo. Řidič nečekaně zabrzdil. Ale kdyby jen zabrzdil! On na to přímo dupnul. Dovedete si představit, co to udělá s lidma. Ti co stáli bez pevného ukotvení, se rozběhli uličkou dopředu a snažili se zachytit sedadel. Ti co viseli předpisově, zaznamenali jen silný tah v ruce a prohnutí těla, pokud je následně nesmetl některý z běžících. Ti, co seděli, narazili na opěradlo před sebou. A pak tu byli ti sedící, co před sebou neměli nic. Jako já s Luďkem.
Náraz nás vymrštil dopředu. Luděk byl zapřený nohama a navíc se přidržel rámu okna. Já, s nohama pod sebou, jsem vyletěla dopředu. V ten moment jsem pochopila, co je to zlomek vteřiny. Přede mnou byli jen ti dva chlápci, vražení setrvačností dozadu na opěradlo. Měla jsem ještě čas zvážit, jak vletím mezi ně a kam obrátím hlavu. Šlo o to, komu otisknout svou nesmazatelnou levnou rtěnku na límec. V poslední chvíli jsem v obranném reflexu pozvedla ruce.
Na ten výraz v jejich očích nezapomenu. Jak byste se asi tvářili vy, kdyby se k vám řítila metráková ženská s rukama ve směru jejich rozkroku? Na sedadle mezi jejich koleny jsem zahlédla trojúhelníček sedadla, jediné moje útočiště. Mohlo mne to zachránit, nebýt jednoho z běžících cestujících, který se převalil přes mou hlavu. Dopadla jsem na kolena, vzepřená na rukou na kousíčku sedadla mezi nohama těch dvou pobledlých mužských, s hlavou mezi nimi.
Chvilku trvalo, než ze mne sundali toho špatně vybalancovaného chlapa a strašně dlouho jsem uvolňovala křečí sevřené prsty, svírající protější sedadlo. V tom zlomku vteřiny jsem přesně odhadla místo, kam zarýt prsty, a přitom se ani nedotknout inkriminovaných míst dvou bezmocných mužských. A že šlo skutečně o centimetry!
Nikomu z nás se nic nestalo. Omluvně jsme se na sebe usmáli, ale až na konečnou jsme nepromluvili ani slovo.
