„Život bez sexu stojí za ...", odmlčela se. Takhle zborcenou jsem ji ještě neviděla. Nimrala se ve štrůdlu a kafe už měla dávno studené. „Život bez sexu zkrátka nestojí za nic. Je to jako týden bez nedělí. Já už bych brala i svého bývalého."
Znám Jarku už řadu let. Kyprá, vitální peroxidová blondýna. Když se svalí do mého „zpovídacího" křesla, mele a mele. Vysype všechno, co celý týden dělala, co nakoupila, co vařila, kdo ji naštval, kdo ji pochválil, co řekla doktorka, jak se daří její mámě. Dnes nic. To už na tom musí být opravdu špatně.
„Vždycky jsi tvrdila, že sex s ním nestál za nic. A navíc je už po smrti."
„Tak vidíš. Neměla jsem si ho vůbec brát." Tyhle úvahy se mi zdály jaksi časově ujeté.
„Za to může máma. Číhala vždycky za oknem, když jsem se s ním vracela z tancovačky. Nelíbilo se jí, že se muchláme u vrat. On tehdy vypadal solidně, vždycky v uniformě, vymydlený, zdvořilý. Asi se bála, že zůstanu na ocet. Ale raději měla vzít metlu."
„Nesváděj to na mámu. Tys mu řekla ANO." Někde jsem slyšela, že každá nevěsta, ale úplně každá, má těsně před svatbou takové vnuknutí. Několikavteřinové. Jako by kolem zašuměla křídla anděla. Vdát se? Je to skutečně ten pravý? Kdyby poslechla, mohlo být o devadesát procent nešťastných manželství méně. Všechny si myslí, že je na takové rozhodnutí pozdě. Co by na to řekli rodiče a svatební hosté? Co peněz stálo cukroví a hostina? Co šaty? Okouzlující pohled budoucího manžela zažene pochybnosti a nevěsta odkráčí k oltáři.
Ani Jarka ten hlas neposlechla. Narodily se jim dvě děti. Mirek svlékl po roce uniformu, ani tu vojenskou školu nedodělal. Začal jezdit jako řidič a byl věčně pryč. Řešili byt, Mirek se nesnášel s tchýní. Najednou pro něj neměla slušného slova, podle ní byl líný, nestaral se o rodinu, nic nevydělal, raději coural po světě. Odstěhovali se na ubytovnu, pak do dvoupokojáku. Jarka zůstala na všechno sama, Mirek se vracel jen občas. Pak přišel o práci. Nikdy se nedozvěděla, proč. Ale proč se asi propouštějí řidiči? Nejspíš nadýchal.
Další čtyři roky seděl doma. Nebo spíš ležel. Nevyřídil si ani podporu. Nenašel si práci. Nenakoupil. Nevyzvednul děcka ze školky. Žili z platu uklizečky.
„Vydržela jsem to ty čtyři roky, ale hádali jsme se denně. Vždycky čekal, až přijdu z práce, s děckama a s taškou s nákupem. Jen jsem udělala krok z kuchyně, už byl v ledničce. To mne jednou tak naštvalo, že jsem mu vyrvala ten salám z ruky, a hodila ho zpátky. To je jídlo pro děti. Tebe živit nebudu. Zmiz a už se nevracej. A on opravdu odešel."
„Jak dlouho jste se neviděli?"
„Rok a půl. Neozval se, nenapsal, nezavolal. Ještě jsem měla strach, jestli se mu něco nestalo. Pak jsem se doslechla, že někde jezdil u soukromníka a že boural. Nasekal dluhy za opravu auta. Nehodu zavinil a soukromník chtěl své. Pak přišla éra podnikání a prý kšeftoval , vozil Volhy a náhradní díly na Ukrajinu. To jsem se dozvěděla od těch, co chodili zvonit na naše dveře . Věřitelé, většinou kamarádi řidiči, od kterých si půjčil, nebo kteří se za něj zaručili. Myslela jsem tehdy, že se ostudou propadnu.
Chtěla jsem se rozvést. Děti už chodily do školy, místo uklízení jsem dřela na směny u lisu. Zničila jsem si záda. Rozvést mne nechtěli, prý jestli mám svědka na to, že můj manžel žije. Prý co kdyby mne náhodou rozvedli s mrtvým. Logické ale nepraktické."
„Už jste se nikdy neviděli? Jsi přece rozvedená?"
Jarka se poprvé usmála. „Tomu nebudeš věřit. Za ten rok a půl mi volali z vrátnice, že mám návštěvu. Běžela jsem tam. Nepoznala jsem ho. Zestárnul o deset let. Prořídlé neučesané vlasy, špinavá košile, pomačkané, bezbarvé sako a natržená podrážka na botě. Tvářil se, jako bychom se rozešli včera. Popadala jsem dech. „Co tady děláš? Přišel jsi mi zaplatit alimenty za dva roky? Nebo se podívat, jak ti děcka rostou?" „Chtěl jsem si vzít brjuky. Ale vyměnilas zámek od bytu." „Jaké brjuky? Co je to?" „No kalhoty, gatě. Tyto už se nedají nosit."
Řvala jsem na něj tak, že se sbíhali lidé z dílny. „Já ti dám brjuky!" Vrhla jsem se na něj. Utíkal z vrátnice, ani se neotočil. Najednou jsem měla k soudu tolik svědků, jako málokdo. Rozvedli mne raz dva."
„Možná byl opravdu na Ukrajině," přistrčila jsem jí talířek se štrůdlem. „Dej si pirogy!"
Rozesmály jsme se. Už to zase byla ta optimistka Jarka. I bez sexu.
