Chirurg bez diplomu

    Odložil telefon a jen tak tiše seděl. Cítil, jak se v něm všechno  zastavilo. Pak začal vnímat krev, bušící ve spáncích. Dnes. Dnes se to konečně stane.

    Ještě je čas, ještě to může vzdát. Věděl, že to neudělá. Potichu vyklouzl z vilky, obešel bazén a nasedl do svého masívního čtyřkolého miláčka. Projížděl téměř neslyšně čtvrtí horních deseti tisíc. Nespěchal. Prohlížel si své drobné, jemné ruce. Ruce chirurga. Maminka vždycky chtěla, aby studoval. Je to tak dávno...

   Dnes se to stane. Už se nebude jen dívat, jako minule. Dnes to bude on. Malinko zrychlil, když odbočil k nemocnici.

   Byli připraveni. Mladičká sestra mu podala s naprostou samozřejmostí plášť. Znovu se podíval na své ruce. Byly klidné, naprosto klidné. Nikdo nemluvil. Dvouleté dítě, slepé střevo. Chlapeček. Primář se na něj povzbudivě usmál, když se myl.

   V operačním sále se svítilo. Na obrovském stole ležel malinký uzlíček dětského tělíčka. Už neplakal. Spal jako andílek, blonďaté vlásky slepené slzičkami. Operace může začít. Napjaté ticho trvalo jen  vteřinku. Pak vstoupil operační tým dovnitř a sklonil se nad dítětem. Bílá kůžička  byla napjatá  a hladká jako porcelán. „Skalpel, prosím."  Slyšel se, jak to říká. A ruka, zvyklá poslouchat, mu ho naučeným pohybem podala. Řízne?

   Krev. Matně červená, lepkavá, omamně vonící. To, co dosud prožíval jako ve filmu, se stalo skutečností. Byl uvnitř děje, cítil to napětí a vnímal  cvaknutí hodin v místnosti. A pak už jen tu krvavou, nepříliš velkou ránu, do níž vkládal kovové nástroje. Prohlížel vadný orgán, operoval. Všechno probíhalo jako podle scénáře. Šlo to tak hladce, že si ani neuvědomil, že je po všem. Zalila ho nikdy nepoznaná vlna vzrušení. Vracela se v pravidelných intervalech. Byla jako afrodisiakum, jako droga. Stál u operačního stolu, jako by vrostl do země. Už zašívali a on  tam ještě stál. Pak ho vzal někdo za rameno a odvedl ze sálu ven. Stáhl si bezmyšlenkovitě rukavice a odhodil je do koše. Byla na nich krev toho chlapce. Někdo něco zavolal. Chvíli trvalo, než si to uvědomil. „Doktore, ještě  plášť". Otočil se. To volala na něho... Ta malá sestřička. Ale on přece není doktor. Nemá ani maturitu. Jen spoustu známých a spoustu peněz. Neví co s nimi. Už má všechno. Už všude byl. Všechno viděl..

   Každý je někomu za něco zavázán. Každý chce víc, než má.A tak dnes operoval. Za balík  tisícovek může mít, co chce. Dosud cítil to ohromné vzrušení. „Kdy končíte, sestřičko?"

   Usmál se a ani se neohlédl.