Seděla na lavičce u pískoviště. Malá holčička tam nabírala písek a snažila se naplnit bábovičku. Kousek dál se asi dvouletý kluk smolil po skluzavce. Dívala se jedním okem po něm, druhým po holčičce. Řekla jsem si - babička na plný úvazek.
Než jsem přišla blíž, klukovi se zdála skluzavka moc pomalá. Objevil malou louži, kterou slunce nestačilo vypít po noční přeháňce. A neomylně zamířil k ní. Babička vyskočila. „Patriku, ať tě to ani nenapadne!" Ale kluk jako by neslyšel. Chytila jsem ho v poslední chvíli. Zklamaně se mnou kráčel k lavičce.
„Neznám kluka, který by odolal," přisedla jsem k té staré paní. „Kdyby byla v okolí jedna jediná kalužinka, tak ji najde." Kluk už zase zkoumal průlezky u malého hřiště. „Máte krásná vnoučátka," pochválila jsem jí ty prcky a vzpomněla na svoje dva vnuky, vzdálené několik tisíc kilometrů odtud.
„Patrik je už pravnuk, jen Nikolka je vnučka,"upřesnila babi a pásla se na mých rozpacích.
„Takže Patrikova teta?" měla jsem v tom zmatek. Babi se usmívala a s nezměrnou láskou a něhou v očích sledovala obě děti. Pak se rozpovídala.
„Když se naší dceři narodil syn, manžel od ní odešel. Ani nás to nepřekvapilo, od začátku se k sobě nehodili. Vzali se jen kvůli dítěti. Vrátila se domů. Můj muž se pustil do přístavby naší chaloupky, zvedli jsme podkroví a vytvořili samostatný byt. Hlídala jsem jí syna, aby mohla do práce. Jak ty roky utekly! Najednou šel do školy, vystudoval, oženil se. Koupili si domek, tak jsme mu pomáhali s rekonstrukcí. Narodil se jim Patrik, sotva se nastěhovali. Můj manžel si oddechl. Konečně bude mít čas na zahrádku a stolařskou dílnu. Konečně bude v domě klid a mír, žádný dětský pláč a tiché našlapování kolem kočárku se spícím dítětem.
Naše dcera, která se na mužského léta nepodívala, si našla přítele a začala znovu žít. Přáli jsme jí to, je to slušný člověk a když se přistěhoval, přijali jsme ho mezi sebe, jako by k nám patřil odjakživa. Získal si i mého manžela a brzy už spolu kutili v dílně i na zahradě. Až jednou...
Vrátila jsem se z nákupu a dcera byla doma.
„Nevěděla jsem, že si dnes bereš dovolenou," divila jsem se, protože to by mi určitě řekla. Položila jsem tašku s nákupem a šla za ní. Ležela na pohovce a měla divné oči. „Snad nejsi nemocná!"
„Nevím, jak ti to mám říct," hledala slova. „Nejsem sice nemocná, ale ani nemohu chodit do práce. Říká se tomu rizikové těhotenství."
Dodnes se stydím za to, jak jsem tu novinu přijala. „Vždyť je ti dvaačtyřicet! Máš dospělého syna a ročního vnuka! Vždyť to může mít nějakou vrozenou vadu! A jak to řekneš tátovi? Ten se z toho zblázní!" Pobíhala jsem po pokoji a ona měla najednou v očích slzy.
„Víš mami, já to dítě moc chci. Když mi tenkrát po operaci řekli, že už nemohu mít děti, tak jsem si připadala skoro méněcenná. Ani jsem neměla odvahu si s někým něco začít. Až teď. Smířili jsme se s tím, že už jsme na děti staří a úplně nám stačilo, že je nám spolu dobře. Neplánovali jsme to, ale ani jsme nedávali pozor. No a stalo se. Je to zázrak! Přece bys po mně nechtěla, abych se toho dítěte vzdala!"
Patrik přiběhl a babi vytáhla z tašky pod kočárkem láhev s čajem. Pak se sklonila i k Nikolce. Starostlivě z ní setřásla písek a poopravila šáteček na hlavě. Slunce začalo připalovat.
„Pravda je, že skoro celých devět měsíců proležela," končila povídání babička. „Absolvovala všechny zdravotní testy a že jich bylo! Kolikrát jsme se třásli, když jsme čekali na výsledky. Nikolka se narodila v termínu a naprosto zdravá. Je to naše radost a potěšení. A měla byste vidět, jak se o ni přetahujeme. I s tátou."
Začala sbírat dětské svršky a hračky. Blížil se čas oběda. Jak jsem odcházela, ještě jsem zahlédla, jak Patrik vší silou rozdupával své tetě čerstvou pískovou bábovičku. Ta po svém synovci pohotově hodila hrst písku. Ale to už se k nim řítila starostlivá babi i s kočárkem.
i
