Zpoza rohu jeviště se řítil Miroslav Táborský s kbelíkem plným ledové vody. Už jsem čekala, že ho položí na podlahu v rámci hasičského tréninku hry. Blížil se až k okraji hlediště a za běhu kbelík vylil. Jak poznal kritika sedícího v 1. řadě?
Pokud si pročtete první recenze z roku 2011 na hru Naši Furianti, které nastudovalo Divadlo v Dlouhé, nejsou nikterak pozitivní. Ale teď, více než 2 a půl roku od uvedení, jsou recenze nejen zbytečně kritické, pro mě ale zbytečně pesimistické.
Já jsem ze zpracování hry nadšená. Příběh o tom, kterak se vesničani podvádějí a perou mezi sebou, nikdy nezevšední. Představa o přátelském venkovu plných milých a dobrosrdečných lidí bere za své a to ještě s takovým humorem, že se občas zastydíte za příliš hlasitý smích. A že se nás tam takhle zastydělo.
Hra začíná příchodem na jeviště většiny postav a sborovým zpěvem. Za zmínku jistě stojí výrazné postavy, které se projeví již při společné písni. Okamžitě si všimnete věčně těhotné manželky krejčího, kterou hraje Michaela Doležalová. Výraz jejího obličeje jde jen těžko popsat – něco mezi dítětem, kterému nedáte zákusek po obědě a pražským revizorem, kterému odmítáte zaplatit pokutu. Její dcera Kristýna se zajímavými tanečními kreacemi vás zaujme taktéž okamžitě. Množství postav, které v tomto představení hraje je četné. Složité to musí být pro režiséra a jistě i pro herce, jelikož kdo se nechce předvést a vyniknout, že?
Tím, že vám herci pěkně zazpívají pěkně na začátku v pozoru, vám davají čas na to si je pořádně prohlédnout. Vidíte skupinku nešťastných, od pohledu protivných a vypočítavých lidí. Jako by Vám hned na začátku hry říkali – tady nás máte a ničemu se nedivte. Děj nijak zvlášť shrnout nejspíš nemusím, kdo to nečetl, buďto nebude číst mou recenzi nebo rozhodně nebude chtít, abych mu pěkně naservírovala konec a pointu hry. Stačí říct, že jsou ve vsi zastoupeny všechny typy člověka, akorát toho dobráka pořád hledáte nějak marně. Blbců tam najdete dost.
Režie je skvěle odvedená. Co se týká úpravy scénářů jsem dost konzervativec a ráda vše nechávám na autorovi, ale zde mi úpravy vůbec nevadi. Děj plyne svižně, nedostává se vám slabých momentů, vtipy jsou opravdu vtipné (což není vždy samozřejmostí), herci opravdu hrají a kostými naplno dokreslují postavy, které žijí jen tím, aby se předvedli před ostatními, byly alespoň v nečem lepší a jedineční. Pokud dojde k dialogu, mezi herci nikdy neuslyšíte větu: „ Máš pravdu, to já bych to takhle nesvedl.“. Nesčetněkrát se mezi sebou dvojice začne pošťuchovat, až se k nim přidají ostatní, kteří se zase rozhodují na kterou stranu se přidat – ne podle toho kdo má pravdu, ale podle toho kde jim z toho něco kápne. Ironií je, že čím častěji se ústřední dvojice starosty a radního dvojice hádá, tím větší užitek z toho má zbytek obyvatel vsi.
Ve hře je několikrát ukázáno, že moc se nejsnadněji dokazuje obsahem peněženky.
Největším plusem není jen samotný scénář a režie, ale jsou to její herci. Dlouhá má velmi kvalitní soubor bez slabých článků a role jejím představitelům padnou jako ulité. Dvojice Táborský/Hanuš k sobě sedí jako Romeo k Julii. Prvně se poplácají po raměni a plácnou si, aby za chvíli krčili rameny nad neřešitelností problému a strhávali v afektu košile k případnému boji. Dědeček Dubský (Jiří Wohanka) zosobňuje krapet dobroty a baví diváky akrobatickými čísly. Takhle bych mohla pokračovat do nekonečna – všichni herci nejenže hrají dokonale, oni vás vtáhnou do děje, až se občas přistihnete s pootevřenou pusou a těkajícíma očima z rohu do rohu, aby vám neunikl jediný moment tohoto hereckého koncertu. Čato se mi stává, že při větším počtu herců na jevišti si všímám, že ti kteří nevedou dialogy jen stojí opodál a čekají na svůj výstup. V tomto představení jde poznat nejenže herci hrají každou minutu, ale vypadá to jakoby je samotné děj vtáhl. Tímto nenuceným gestem vtáhnou do děje i diváky. Pokud se pan režisér bál, že nám tu pomyslnou laťku nasadil příliš nízko, rozhodl se do toho ještě herce donutit zpívat a hrát (opravdu hrát na nástroje), což do hry dokonale pasuje a dává jí další hvězdičku.
Představení ubíhá, vaše mysl se bude věnovat hře a nebudete mít možnost myšlenkami zaběhnout mimo divadlo. Sledujete ukázkově režijně zvládnutou hru, kvalitní herce a po představení si řeknete, že by jste to vlastně chtěli vidět ještě jednou. Ne proto, že by jste to nepochopili, nechcete litovat toho, že ten zážitek jen jednou prožijete.
Od Richarda III. V ND jsem nebyla z divadelního představení tak nadšená. Naši furianti v Divadle v Dlouhé je přesně ta hra, na kterou vemete návštěvu či přátele, protože víte, že tohle se prostě líbit musí i největším divadelním odpůrcům.
Obsazení:
Miroslav Táborský - Filip Dubský (starosta)
Ilona Svobodová - Marie Dubská
Jan Meduna - Václav Dubský
Jiří Wohanka - Petr Dubský
Miroslav Hanuš - Jakub Bušek (1. radní)
Lenka Veliká - Františka Bušková
Michaela Váňová - Verunka Bušková
Pavel Lipták - Martin Bušek
Jan Vondráček - Valentin Bláha (vysloužilý voják)
Pavel Tesař - Josef Habršperk (švec)
Martin Matejka - František Fiala (krejčí)
Michaela Doležalová - Terezka Fialová
Klára Sedláčková-Oltová - Kristýna Fialová
Marie Turková - Markýtka (obchodní cestující)
Vlastimil Zavřel - Marek (hospodský)
Tomáš Turek - Matěj Šumbal (radní)
Ivana Lokajová - Marie Šumbalová
Čeněk Koliáš - Šmejkal (radní)
Martin Veliký - Kožený (radní)
Peter Varga - Četník
Milan Potoček - Kapelník a Učitel
Pavel Lipták, Kateřina Jirčíková - Vesničtí muzikanti
Autor textu:
Ladislav Stroupežnický
Autoři inscenace:
Úprava Miroslav Macháček, Jan Borna - Režie Jan Borna - Scéna Jaroslav Milfajt - Kostýmy Petra Goldflamová-Štětinová - Hudba a hudební nastudování Milan Potoček - Režijní spolupráce - Miroslav Hanuš, Jan Vondráček - Dramaturgická spolupráce a asistent režie Barbora Futerová
Hodnocení: 99%
