Před nějakou dobou se u nás ve vsi konala pouť. Vyfasovala jsem dva své synovečky s představou, že pokud mi neodletí na labuti, nic hrůzného se nestane. A pak jsem ho uviděla. Muže okolo třicítky postávajícího u řetízkáče, v bílém tričku, krátkých khaki kapsáčích a v sandálech - S PONOŽKAMI!
Když pominu pomyslné módní peklo svátečního dne, zamýšlím se nad tím, kolikrát člověk musí něco slyšet, než to vezme na vědomí. Myslela jsem, že když se to omílá ve všech nejen módních rubrikách, v létě se to člověk dočte ve všech časopisech, poslouchá ve všech pořadech, že se prostě nemůže stát, aby si někdo ty slavné sandály s ponožkami nazul. A ono jo. V neděli mezi cukrovou vatou a balónkami tam stály a já z nich nemohla spustit oči.
Nejde mi ani o pohoršení nad tím, že se mladý člověk neumí slušně obléknout, ale spíše nad ignorováním snad nejznámější dress code rady. Tím nechci říct, že se čeští muži neumějí hezky obléknout, znám spousty vkusně oblečených pánů. Možná se mně i líbí tato malá revoluce. Jenomže bohužel asi jen mně, nešlo si nevšimnout, že si oněch ponožek, všimlo více lidí.
Když jsem prošla okolo dotyčného pána, v každé své ruce ručku jednoho z mně svěřených pouťových maniaků, řekla jsem jim: „ Kluci, až budete velcí, nenoste v sandálkách ponožky. Lidi si toho opravdu všímají.“ Oni hned na to odvětili: „ A proč teto?" Na to existuje jen jediná odpověď: „ Protože, se to prostě nenosí.“ Pětiletý na to: „ No a až budu mít puchýřek z toho, že nemám ponožky, to se nosí?“
Tak to jsi mě dostal, chlapče. A všechny ty módní guru taky. Protože, kdybych se řídila dle tvých rad, neměla bych odřené nohy ze svých krásných nových lodiček, ke kterým by byla módní sebevražda vzít si punčochy.
Trošku odlehčení od kauzy pana Ratha, který se objevuje všude kolem mně, toho jsem v ponožkách a sandálech ještě neviděla.
