Hned při druhém songu jsem se přistihla, že zavírám oči. Nikoliv únavou, účelem bylo pouhé vychutnání si hudby, tak aby mě nerušily žádné okolní vjemy. Já jsem si totiž vychutnávala hudbu s velkým H, samou její podstatu - nerušenou zbytečnými slovy, gesty či i pohledem na kapelu. Pouze jsem zavřela oči a prožila naplno ten moment, kdy hrají mistři.
V počátcích mé puberty jsem ujížděla na Makareně a Spice girls. Neexistovalo nic lepšího než DJ Bobo a Backstreet boys. Pokud jsem v televizi omylem přepla na stanici, kde hrál Kristián, při poslechu zpěvu Oldřicha Nového se mi ježily chlupy. Neveřila jsem, že na klavír a ten ufňukaný hlas by sbalil Adinu.
Teď, o více než 10 let později sedím v sále divadla ABC a čekám na příchod Ondřeje Havelky a jeho Melody Makers. Jaká to ironie osudu.
Část kapely prochází na jeviště (na minutu přesně) přímo kolem diváků vedena svým vztyčným důstojníkem. Publikum při pohledu na ně okamžitě ztichne a čeká co se bude dít. Pan Havelka, s lehkostí a humorem, hned při první větě do mikrofonu získává diváky na svou stranu. Tady není žádná tréma, jde na něm vidět, že on ví co umí a moc dobře si uvědomuje co umí jeho kapela. A nemají důvod se stydět.
Poslechnu si povinné pozdravy a seznámení s diváky, jsem zvědavá na první song. Ten mi naznačí, zda vydržím hodinu a půl koncertu nebo o přestávce nenápadně opustím sál.
Rozehraje se první píseň a Ondřej Havelka nechává svou kapelu hrát alespoň chvíli samotnou. Hned, když se rozezní klavír a saxofón, ocitám se v jiné době. První mě napadá muzikál Chicago, představuji si dámy a pány v dobových šatech, jak tančí na parketě a popíjejí šampaňské. Důvodem mých představ není nezájem k právě hrajíci kapele, že bych byla nezájmem nucena myslet jsem na něco jiného, ale kapela hraje tak dokonale věrohodně, že si připadám jako bych opravdu v jiné době a realitě byla. A tak se děje u všech písní a songů - klasický koncert zíráte na zpěváka, kapelu a podium celkově. Tady se, ale hraje hudba tak čistá a krásná, že ji nepotřebujete vidět, potřebujete ji jen slyšet, tak aby vám neunikla jediná sekunda, jediný tón, jediný nástroj. Nejsem odborník, nejspíš tam někde nějaká chyba byla - při sestavě tak početné kapely se to dá očekávat, já ji ale neslyšela. A lidé kolem mě také ne. Všichni jsme jen seděli a nechali se unášet tou krásnou hudbou. Na každý nástroj hraje totiž mistr.
Není to však tím, že by se ve mně náhle vzbudil zájem o prvorepublikovou hudbu. Minulý rok jsem byla na plese, kde hrála místní ochotnická kapela stejný styl hudby a hralá tak špatně, že jsem byla přesvědčena o nemožnosti dobrovolného poslechu tohoto stylu hudby.
Ani teď se nestávám fandou stylu, který Melody Makers hrají. Stávám se fandou toho co umí. Vrcholem večera (i když byla píseň zahrána v 1. části koncertu) je jistě Půlnoční blues. Ta pomalá, tichá melodie mě nechává zapomenout na svět kolem. Protože všechnu energii a celou svou mysl odevzdávám poslechu. V převaze zahraničních písní jsem hrdá na to, že ta nejkrásnější je česká.
Po koncertu se na mysl vkrádá otázka, zda je to Ondřej Havelka a jeho Melody Makers. Není to spíš Melody Makers a Ondřej Havelka? Ondřej Havelka doprovází kapelu zpěvem, vtipem a tanečním umem. On nemůže být bez kapely a kapela nejspíš nemůže být bez něj.
Těžko vychválit jen jednoho muzikanta. Všichni, zdá se, ovládají své nástroje dokonale.
Škoda je, že jsem v sále byla nejspíš nejmladší. Tohle si uživá každý, kdo si váží umění. A Melody Makers jsou umění.
