Přiznávám, většina mladých žen a slečen si koupí malého roztomilého jorkšírka, co toho moc nesní a neočekávají se od něho nějaké větší akce. Já ne. Já jsem si musela koupit Bernského salašnického psa a jeho jméno je Woody.
Když jsem si ho dovezla domů, byla to taková malá roztomilá kulička. Sám neušel ani metr a všeho se bál. Nakoupila jsem hračky, misky na jídlo a granule z obchoďáku.
Chyba číslo 1! Štěně potřebuje kvalitní krmivo a barevné kuličky za dvě stovky, to dle veterinářů a chovatelů nejsou. Šla jsem tedy do kvalifikované prodejny, poptat se na ono kvalitní krmivo, dostala jsem ho. Tedy dostala – stálo mě přibližně 1500 korun českých. No nevadí, řekla jsem si. Pro mého nového přítele vše. Naložila jsem ten obrovský pytel s představou, že mu to musí vydržet nejméně rok a dovezla jsem ho domů. Kamarádíček očuchal misku, moc se netvářil a pustil se do toho. Další den se tak nějak …dostal prostě průjem. Vystrašená jsem jela za veterinářem a náš malý chudáček je na ony extra granule asi alergický a dal mi jiné. Tedy dal – zaplatila jsem za ně tentokrát 2000 korun českých. Nijak zvlášť je neocenil. Uložila jsem ho do pelíšku v kotelně (aby mu nebyla zima a šla jsem spát).
Chyba číslo 2! Štěně první noc v klidu neusne. Ani druhou, třetí, čtvrtou. Sousedi hulákali, rodiče hulákali, protože pejsek vydával nepopsatelné zvuky trhající uši. Tak jsem v županu usnula u něj. Měla jsem týden dovolenou, trávila s ním celé dny, a jak jsem po té delší době jela do práce, už po minutě se mi po něm stýskalo. Těšila jsem se, až ho zase doma uvidím.
Chyba číslo 3! Pes na Vás doma pokaždé nečeká. Rozhodl se, že okolí pozná po svém. Našla jsem ho až v sousední vesnici. Nevím, od čeho to byl, ale vábně zrovna nevoněl.
Ten pytel granulí nevydrží ani měsíc, zahrádka už delší dobu neexistuje, vše co bylo zasazeno, bylo s úspěchem vyhrabáno, na dvorku se válí roztrhané noviny, odpadky a psí hračky. Můžete mít sebehezčí šaty, mít vymyšlené sebelepší triky, tvářit se sebevýhružně, ale pomsta za odjezd od pana Velitele se nikdy nevyplatí – všude na šatech jsou otisky medvěda.
Asi nejhorší situace je s jeho utíkáním – má kotec, přeskočí, navýšili jsme kotec o půl metru, přeskočí, další půl metr, přeleze, další půl metr podleze. Přeleze, proleze, podleze, přeskočí. Cokoliv, hlavně, aby se z toho vězení dostal. Můžete s ním strávit denně hodinové procházky, ale stejně se doma neudrží.
V současnosti je mu rok a půl, váží už 40 kilogramů a podobá se medvědovi.
A pro mě je prostě úžasný. Když si domyslíte či pozapomenete na ty všechny nepříjemnosti, zůstane Vám onen nejlepší přítel člověka. Nedala bych ho za nic.
Zrovna volali sousedi, že ho viděli proběhnout před oknem. Beru vodítko a jdu ho hledat – troška sportu na večer přece neuškodí.
