Nerada cestuju. Vážně, člověk nikdy neví, kdo mu přisedne do kupé, v jakém stavu se kupé nachází a na jak naladěného panáčka, kontrolujícího lístky, narazí.
Naposledy dostal onen pán ve slušivém oblečku ČD málem hysterický záchvat, když jsem omylem přeložila kontrolní kód jízdenky, i když tam bylo jasně napsané – NEPŘELOŽIT!!! Málem mě chytl pod krkem a řval na mě, že nechápe, jak může být český národ tak „blbej“ a každý druhý cestující si tu jízdenku přeloží, jak se mu zachce. Já za jeho šíleného řevu s pláčem zvolala, že už to nikdy neudělám a starší paní vedle mě si radši rovnou koupila jízdenku novou, než aby přiznala stejně neodpustitelnou chybu. Asi kvůli nám to měl vlak hodinu zpoždění.
Pak jsem si to, ale do Prahy jela s Regio Jetem. Hned co jsem si sedla do kupé, nabídli mi vodu a kávu (prý v ceně jízdenky), k tomu jsem si objednala vynikající sushi, které bylo tak levné, že jsem se ho bála ochutnat. Díky wifi jsem se přihlásila na internet a pojídala vynikající japonskou delikatesu. Cesta ubíhala až moc rychle, nechtělo se mi to krásné, žluté, přátelské místo opustit. Když ještě připočítám, že jízdné bylo levnější, stevardky se na mě usmívaly, až to bylo strašidelné, díky všudypřítomné pohodě jsem si nevšímala pána ve svém kupé, který si zpíval českou hymnu celou cestu a neustále podupával nohou – cestování prostě miluju!
Nejedná se o žádnou reklamu či propagaci, ale o čirou radost z překvapení, že i v Česku se dá cestovat s radostí.
