Vystupuju z vlaku. Kufr má 153,5 kilogramů a příruční zavazadlo jen 50 kilo. Ty schůdky mě zabíjí, čekám, že se každou chvíli převážím a sejmu pána přede mnou. Bože, doufám, že ten byt je blízko! Instrukce jsou jasné – zavolám holčině, která mě pustí do bytu a předá mi náhradní klíče, jelikož ty původní pošta opomněla. Vše je domluvené. Co by se mohlo stát?
Potácím se metrem, ruce už necítím, přísahám, že kulmu a žehličku na vlasy už nikdy nepoužiju! Jejich celková váha mě ničí! Bezva, ztratím se hned v metru a vylezu špatným východem, celé to musím obejít znovu, abych natrefila směr. Už chci být v bytě, odložit kufry, lehnout si a spát.
Dojdu na Zítkovi sady, sednu na lavičku, třepoucíma rukama si zapaluju cigaretu a volám slečně s klíči. Nebere to. Ok, asi si odskočila, má vypnutý zvuk a ještě ji navíc ten telefon určitě zapadl za postel. Nebere to ani dalších deset minut. Proboha, to se mi nemůže stát. Přece tu nezůstanu v Praze, s dvěma kufry večer sama.
Hurá! Na displeji se zobrazuje nejočekávanější hovor století, zvednu telefon s úlevou a slovy: „ Už jsem si myslela, že neexistuješ a já tu zůstanu v Praze sama. Jdu si do bytu pro ty klíče, ano?“ Na to mě, ale slečna odpověděla: „ Hele, já o ničem nevím jo…já jsem úplně mimo Prahu, v tom bytě nejsem od rána. Trošku problém, viď?“ No to si sakra piš, že je!
Nemůžu uvěřit, že se to opravdu stalo – stojím v parku, kufry kolem sebe, stmívá se a já nemám kde spát! Proč jsem se vůbec stěhovala takovou dálku? Připomene mi někdo ten důvod? Teď mě totiž ani jeden nenapadá. Byl to nejblbější nápad ze všech nejblbějších nápadů, který jsem kdy měla.
Když kolem mě projde třetí neoholený pán, táhnoucí za sebou vozík a žádající si cigaretu, napadne mě spásná myšlenka. Zavolat Koudymu, ten tu přece žije.
„Ahoj Koudy, dosti nepříjemná situace, ale mohla bych u tebe přespat? Nějak jsem se ocitla v Praze a nemám kam jít.“ Děkuji všem svatým za to, že dobří lidé ještě existují a poskytli mi azyl. Zašli jsme si na jeden velmi tuhý klokaní steak, který až moc nápadně chuťově připomínal vařenou roštěnou, prošli Prahu a navštívili kino. Nakonec ten večer nedopadl, tak špatně. A ráno jsem si konečně mohla pro ty jedinečné klíče.
Jen ty mé kufry byly pořád stejně pekelně těžké!
