Nervozita stoupá. Kde je ta Iveta, která nemohla odpočítat dny? V sobotu se stěhuju do velkého města a začínám z toho mít kopřivku. Očekávám přepadení, sociopaty, psychopaty a Moraváky kam se podívám.
Plánuju už dlouho, že si zkusím život ve velkém městě. Mám tam rodinu, jezdím tam často a ať si říká kdo chce co chce, historie dýchá na každém kroku (snad kromě Horních Počernic). Akorát jsem to plánovala v průběhu dalších let. Začínám od září.
Je krásné být spontánní, ve filmech se lidé probudí, rozhodnou se pro změnu a jedou – já jedu také. Před měsícem jsem vstala, začala hledat nové zaměstnání a dala výpověď. Rodiče asi stále myslí, že si dělám legraci – trochu na vážkách už byli, jak jsem prodala auto, ale stále to nějak moc neberou (nebo se potají těší?). Ty dotazy, jak moc se těším do Prahy mě už štvou. Všichni si myslí, jak jsem v pohodě, klidná a pevná v kramflecích…..lidi, já se bojím jako (to se ani nehodí tu napsat)! Poslední týden přemýšlím jen nad tím, co jsem to udělala a držím si svůj poker face pevně rozhodnuté dámy! Babička měla asi pravdu, když říkala: v Praze je tě hovno třeba, ještě budeš brečet na nádraží.
Teď mám jen strach. Strach z nové práce (ale no tak, všichni známe tu šikanu nováčků), spolubydlících (všude to nemůže být jako v Přátelích), znaku na čele: tož nazdar, šak já su z Moravy a díky všem těm obchodním centrům hlavně toho, že mi peníze na účtu nezůstanou ani týden.
Jen doufám, že tu další týden nebudu psát, že jsem zase zpátky doma.
