Výhra nebo pomsta?

Jsem soutěživý typ. Výhra v jakékoliv formě je pro mě velkou motivací. Ráda někdy vyluštím třeba křížovku nebo sudoku, ale musí být „o něco“, i kdyby to byl jen balíček žvýkaček. Jinak neluštím. Možná je to i tím, že mám docela štěstí na výhry, nad čímž moje okolí kroutí nechápavě hlavou.

Sem tam přijde pár peněz, knížka, DVD, župan nebo dokonce nějaká elektronika a Miunka je potěšena (stejně většinou všechno zase rozdám). Minulý týden jsem měla opět na poště balíček. „Zase nějaká výhra?“ kroutil hlavou můj muž, když viděl na krabičce adresu redakce známého časopisu. A ono jo. Když jsem odstranila obal, velký nápis hlásal REVOLUCE V BĚLENÍ ZUBŮ. Menší text upřesňoval, že jde o stomatologický bělící gel pro domácí použití. Prostudovala jsem návod a na internetu jsem zjistila, že taková legrace stojí kolem pětistovky. Usoudila jsem, že za tolik peněz by to možná mohlo i fungovat a rozhodla jsem se přípravek aplikovat, abych získala zářivý úsměv. Jen letmo jsem si vzpomněla na Rosse v mém oblíbeném seriálu Přátelé. Ten si nechal vybělit zuby, šel na rande a ony mu pak ve tmě svítily. Snažil se zakrývat pusu a téměř nemluvit, ale když se najednou zasmál, dívka se vyděsila a prchla. Tak rychle ale můj gel určitě fungovat nebude, když je v návodu napsáno, že vydrží až na 65 jednotlivých bělení. Krabice obsahovala dva plastové aplikátory, které se měly nahřát ve vodě a natvarovat podle zubů. To se mi celkem podařilo, aniž bych se popálila nebo utrpěla jinou újmu. Pak jsem jen čekala na chvíli soukromí, protože jsem tušila, že rodina by moji činnost nepřešla bez patřičných komentářů. Můj čas nadešel, když na mě muž zavolal, že jde něco udělat do garáže. „Malé množství bělícího gelu naneste na přední stěnu aplikátoru a pozorně nasaďte na zuby. V případě, že gel přeteče přes aplikátor, přebytečné množství utřete. Nechte působit 60 minut denně.“ To jsem vyčetla z letáčku a zrovna tak jsem to provedla. Nebylo to tak hrozné, tak jsem si sedla do křesla a pustila film, aby mi ta hodinka rychleji uběhla. V tom slyším, že se Jindřich vrací. V garáži si pustil rádio, hráli tam pěknou písničku od Erica Claptona a on si ji potřeboval rychle najít na počítači, aby ji mohl zařadit do svého kytarového repertoáru, než na ni zase zapomene. „Jé, ty jdeš boxovat nebo hrát hokej, že sis nasadila chránič?“ rozesmál se, když mě uviděl. „Nešměj še mě, já ši bělím žuby,“ sdělila jsem mu a prstem jsem si přidržovala horní aplikátor. Dostal nakažlivý záchvat smíchu. „Nech toho! Když se žechtám, tak stlašně šlintám,“ zaháněla jsem ho a snažla se zachránit, co se dalo. Gel jsem měla po celé puse a nejvíc v krku. Jindřich se na mě podíval, nasadil útrpný obličej a prohlásil: „Teď by tě měli vidět ti tvoji ctitelé.“ To bylo moje první a poslední bělení zubů, ač v návodu psali, že doporučují bělit 30 – 45 dní a dále dobělovat podle potřeby. Chtěla bych vidět někoho, kdo by tuhle proceduru vydržel. Krk mě pálil až do večera, i když jsem hned preventivně vypila půllitr piva. Celá akce má jedno pozitivum, můj muž má aspoň čím pobavit kamarády. Už teď se těší, až zase něco vyhraju.