„Myslíš, že budeš žít na věky, nebo co?“ klepala si Zůza na čelo, když jsem jí u oběda nadšeně líčila, jak moc se těším na kurzy, které hodlám v nejbližší době absolvovat. „Že se ti ještě chce…“
„To víš, že chce, a jestli jsem zdědila geny po naší babičce, tak mám dobrou půlku života před sebou. Ta se ještě po devadesátce stačila o všechno sama postarat. Takže proč bych neměla zkusit něco nového, když mě současná práce už vůbec nikam neposunuje? Nechci pokorně čekat na stáří, ale žít naplno až do posledního dechu. Člověk by se měl pořád něco učit, aby nezakrněl. Navíc jsem si vybrala samé příjemné a užitečné věci, které moje okolí určitě ocení. Například kineziotaping.“ „Kine-co?“ Když jsem jí chtěla začít vysvětlovat, co tahle nová regenerační a rehabilitační technika umí, prohlásila, ať jí to ani neříkám, protože si to stejně nebude pamatovat. A že už spěchá, protože ji bolí klouby a musí si vzít léky. Její škoda, třeba už by je pak ani nepotřebovala, kdyby se trochu zajímala. Na ten oběd mě přitom vytáhla sama, ale pak mi došlo, že jen proto, aby nenechala nit suchou na své snaše. Celou hodinu mi vyprávěla, jaká je to hrozná, líná, a rozmazlená fiflena, která ničí život jejímu synáčkovi, a jak úplně nemožně vychovává potomka. Zato Zůza samozřejmě dělala vždycky všechno nejlíp, tak nevidí nejmenší důvod zavádět nějaké novoty. V tu chvíli bylo úplně zbytečné argumentovat tím, že měla poslední dítě před třiceti lety. Budu té mladé muset příležitostně poslat něco sladkého na nervy. Známe se od školních let, ale poslední dobou se Zuzaně začínám trošku vyhýbat. Už dlouho se mi ji totiž nedaří nakazit ani jediným zrníčkem mého optimismu. A to se opravdu snažím, protože mi připadá, že je to velká škoda, když docela pěknou ženskou hyzdí neustále naštvaný výraz a stažené koutky namísto milého úsměvu a jiskřiček v očích. Když mi vloni vyšla knížka Darmožrouti, dostala jeden výtisk i Zůza. Říkala jsem si, že by ji mohla pobavit. Nevím, jestli si ji vůbec přečetla, ale prohlásila, že toho zažila tolik, že by mohla napsat pět takových knížek, ale že na takové blbosti nemá čas. V tu chvilku se asi i ty moje jiskřičky malinko zamlžily. Nedávno jsem se seznámila s jednou moc milou výtvarnicí, která bydlí nedaleko Sobotky a její tvorba mě úplně okouzlila. Po pár kontaktech na dálku mě překvapila svou nabídkou. Navrhla, že mi pošle celou bednu originálních malovaných kusů oblečení, které si s dcerami můžeme vyzkoušet, a co se nám nebude hodit, zase poštou vrátím zpět. Žádné zálohy, žádné dobírky – prostě v dnešní době podvodných e-shopů a podobných nadělení je pro mě Renata Culková zrovna takovým zářivým sluníčkem, jaké se objevuje na jejích obrázcích. Abych jí oplatila vstřícnost, rozhodla jsem se některé modely nabídnout i svým známým. „Asi s tím zajedu i k Zůze, třeba se jí bude něco líbit.“ „Ať tě to ani nenapadne, vůbec jí to neukazuj!“ zareagoval můj muž. „Přece ti musí být jasné, jak to dopadne. Protáhne obličej a řekne, že za takové věci nebude utrácet, a když bude chtít, tak si oblečení pomaluje sama a mnohem líp. Zbytečně ti zase zkazí náladu.“ Musela jsem se začít smát, jak dokonale už ji má i on přečtenou, a opravdu jsem tam raději nejela. „Proč je taková?“ přemýšlela jsem nahlas ještě večer v posteli. „Chce se promračit, pronadávat a prozávidět do důchodu a do smrti? Co jí to přináší kromě neduhů?“ „Už přestaň mudrovat. Vždyť je to jasné – to je přece zanedbaný sex,“ uzavřel to Jindřich a přitáhl si mě k sobě. On je prostě ten úplně nejlepší psycholog, protože pokud vím, tak opět uhodil hřebíček na hlavičku. Zůza prý na TO není.
