Tak tomuhle dávám maximálně měsíc

Pomalovaná dodávka zastavila na obvyklém místě, z ampliónku se ozvala typická znělka a ženské z ulice nebo z vesnice se začaly sbíhat. Nakoupily pár předražených mražených výrobků, trošku poklábosily, ale jen tak, aby se nerozpustila zmrzlina, a zase každá zmizela za svými dveřmi.

Pak nastaly změny. Pojízdné prodejny Family Frost změnily název, obrázky na mrazících vozech a zrušily známou melodii. Také přestaly používat svá tradiční stanoviště a přijíždějí rovnou ke svým zákazníkům. Stačí se přihlásit přes internet a jedna z nich zastaví i u vás. Ale asi v ní nebude sedět ten pán, který teď jezdí k nám. Vždyť já už ty jejich nesmysly nakupuji snad jen proto, abych mu udělala radost. Nejdříve jezdila moc sympatická paní – jedna z mála stálých zaměstnankyň firmy. Byla příjemná, povídavá, ale nikdy zákazníkům nenutila zboží, které by si sama nekoupila. Když jsem chtěla ochutnat grilovanou zeleninu, rozmluvila mi to. Prý je z toho po ohřátí úplně nevzhledné bláto. Naši a sousedovic psi ji vyloženě milovali, protože pro ně měla vždycky plné kapsy dobrůtek. Jednou ale přivezla dárečky i nám a rozloučila se s tím, že příště přijede nějaký nováček a ona dostane na starosti jinou oblast. „Když to bude kopyto, tak mě tu máte za chvíli zpátky,“ ujistila nás a zmizela. Za čtrnáct dnů jsem vyhlížela nějakého čerstvě vyškoleného mladíka, který se mi bude snažit vnutit i led z mrazáku. Však co, říkala jsem si, když bude nepříjemný, tak se rovnou odhlásím. Už to vypadalo, že se neukáže vůbec, ale nakonec dorazil. Přijel asi o tři hodiny později, a já brzy pochopila proč. Byla už tma, když se ozval zvonek a uviděla jsem známou dodávku. Před domem čekal legrační mužíček. První moje myšlenka byla, že takhle nějak to musí vypadat, když vám vyroste trpaslík. Věk kolem padesátky, mně tak po ramena, na hlavě čepičku, ze které koukalo pár delších vlasů a k tomu dlouhé vousy. Na sobě měl oblečenou neforemnou firemní bundu, která mu byla strašně velká. Kdyby neohrnul rukávy, sahaly by mu nejspíš až ke kolenům. Když mu z nich vykoukly prsty, uviděla jsem zlaté prsteny a za silnými brejličkami poměrně zoufalý pohled. Představil se a vzdychl, že nějak nestíhá. Nezdržovala jsem ho ani trochu. Věděla jsem přesně, které dva výrobky chci, a měla jsem nachystané peníze, aby nemusel rozměňovat. Po deseti minutách jsem si však zašla pro kabátek, protože už jsem se třásla zimou a vypadalo to, že si před domem ještě nějakou chvíli pobudu. Mezitím ten nešťastný človíček otvíral jeden mrazák za druhým, mizel v hromadách zboží a hledal. Zatím marně, i když už byl ve všech dveřích třikrát. Nakonec jsem mu pomáhala i já – jednu věc jsme slavnostně našli a druhou jsem pro jistotu odpískala, protože už mi byla fakt zima. Byla jsem přesvědčena, že příště máme zpět naši starou známou, protože tenhle chlapík určitě prchne ještě dnes. K mému překvapení přijel Prófa (jak jsem si ho sama pro sebe pokřtila) i příště, a s ním mladý namyšlený manažer, který mu názorně ukazoval, jak se to má dělat. Předváděl to tak vehementně, až jsem mu musela říct, že jestli okamžitě nesklapne, tak si nekoupím vůbec nic a jdu domů. Urazil se a já si od Prófy objednala tři věci. Byl rád, chvíli něco ťukal do chytré krabičky, řekl mi cenu, já jsem zaplatila a on mi šel vydat zboží. Bohužel se situace opakovala. Rozdíl byl jen v tom, že když asi čtyřikrát přeházel celé auto, tak si vzpomněl, že zeleninu, kterou hledá, už dnes prodal a zapomněl si to zapsat. „Kolikrát jsem vám říkal, že peníze máte brát až nakonec?“ ječel manažer a malý pán málem plakal. „Vždyť se nic tak hrozného nestalo, ne? Copak to neumíte vystornovat?“ zeptala jsem se klidně, čímž jsem ho vytočila ještě víc. Můj švagr by mu jistě ještě poradil, aby si pravidelně omýval přirození vlažnou vodou, když je chabrus na nervy, ale ten naštěstí nebyl doma… Ač je to neuvěřitelné, Prófa přijel znovu. Překvapil mě svým odhodláním uspět v práci, ke které evidentně nemá ty správné předpoklady, a začala jsem mu fandit. Pokaždé si od něj koupím aspoň něco, i když to vlastně nepotřebuji, a on se mi na oplátku svěří, co zase kde vyvedl. Nedávno si například nechal na boku auta zavěšenou velkou plastovou bednu, do které se má odkládat zboží právě při hledání toho pravého sáčku nebo krabice. Vzpomněl si na ni až ve chvíli, kdy ji při odjezdu urazil o zaparkované auto. Jindy si zase velmi pečlivě kontroloval všechny věci – hlavně klíče, když u nás vystupoval z auta. „Že vy jste si, pane, někde zabouch´?“napadlo mě okamžitě. „No jo, uhodla jste, klíče i mobil, museli mi přivézt z centrály náhradní. Čtyřicet kilásků tam a čtyřicet zpět. To jsem si zase něco vyslechl.“ Tenhle pán už k nám jezdí přes půl roku a vyklubal se z něj velmi příjemný člověk. Když byl nedávno zase z něčeho smutný, tak jsem mu věnovala svou veselou knížku“ Darmožrouti“. Že si ji poctivě přečetl, mi dokázal tím, jak moc ho zajímalo, které části jsou skutečné a které vymyšlené. (Nepovím, nepovím.) Posledně mi zase vypočítával, kolik příbuzných už knížku četlo a jak se jim líbila. Byla mezi nimi dokonce i tetička, která žije ve Švédsku… Vidíte, kdo by to byl řekl, že mi pomůže prorazit i do zahraničí :-)