Sympatický systém italských oslav

Před časem mě vítr zavál do Říma. Bydlela jsem u své bývalé spolužačky Edity, která se tam hned po vysoké provdala a docela dobře se prosadila v oblasti designu šperků.

Tehdy v sobotu mi oznámila, že odpoledne zajdeme na oslavu narozenin její švagrové. Protestovala jsem, že se přece nemohu přihrnout jen tak na nějakou oslavu, kde se mnou nikdo nepočítá. Byla jsem Editou poučena, že u nich to funguje trošku jinak. Kdo má nějaký důvod k oslavě, tak rezervuje velký stůl v restauraci a příbuzným nebo známým jen oznámí místo a hodinu. Kdo chce, ten přijde. Pokud jde třeba o narozeniny, přinesou ostatní dotyčnému květiny a drobné dárky. Každý si objedná na co má chuť a následně si svoji útratu také naprosto samozřejmě zaplatí. Nikoho ani nenapadne, že by měl oslavenec platit za všechny. V první chvíli mi to připadlo divné, vždyť když něco slavím, tak přece chci ostatní pohostit, ale pak jsem si uvědomila, že tento způsob má oproti našemu vlastně samé výhody. Já i můj partner pocházíme oba ze tří dětí, takže je nás houf, který se stále nekontrolovatelně rozšiřuje. Mezi sebou už z praktických důvodů slavíme jen kulatiny, a to jen někteří. K většině z nás se totiž tolik lidí do bytu nebo do domu nevejde a hostinu v restauraci si v takovém rozsahu také nemohou všichni dovolit. Výjimkou je tchýně, která o každém svátku, narozeninách, Vánocích a Velikonocích sezve všechny své děti s rodinami na oběd. Pro mě jsou tyhle akce tak trochu zlým snem, takže se jich snažím účastnit jen velmi letmo, abych neurazila. Zkuste si představit asi tak šestnáct lidí v malém obýváku, pokaždé stejné jídlo (bez ohledu na to, že ho den před tím měli všichni doma, neboť to byl zrovna Štědrý večer) a váznoucí zábava, protože ne každý s každým se dobře snáší. Babička to myslí dobře, má s přípravou spoustu práce, ale výsledek je ten, že stejně každý tajně přemýšlí, jak by se povinné oslavě šikovně vyhnul. Další kapitolou jsou vyžírkové. Sami vás nikdy nikam nepozvou, ale pokud je něco zadarmo, tak by praskli. Vybavil se mi teď jeden víkend, kdy nás napadlo pozvat známé na grilování. Sešli jsme se tři dvojice a ještě chyběl Ivan s Petrou, které jsem já původně vůbec zvát nechtěla. Jako bych to tušila. Za chvíli přijela dvě auta, ze kterých vyskákali oni dva, jejich dvě dospělé děti, jejich partneři a dvě malé děti, které měl jeden z těch partnerů z prvního manželství. Projevila jsem lítost, že jejich babičky a dědečkové neměli taky čas a vytáhla jsem jim z mrazáku pytel buřtů. Představte si, že v téhle sestavě nepřinesli ani hrst oříšků. Od té doby už jsme je nikdy nepozvali. Když si to shrneme, tak nic z toho Italové neřeší. Rodiny i známí se scházejí velmi často, protože se chtějí vidět a je jim spolu dobře. Komu se nechce, ten jednoduše nepřijde a nemusí nikomu nic vysvětlovat. Však nejpozději za dva týdny bude další akce. Nikdo nepřijde jen proto, aby se zadarmo nacpal a nikoho žádná oslava nezruinuje. Na italském venkově to asi funguje jinak, ale tahle zkušenost z Říma mi uvízla hluboko v hlavě. Nosím ji tam už dobrých pět let, ale zatím se mi nepodařilo něco takového zrealizovat v naší rodině. Někteří tenhle způsob odmítají chápat a klepou si na čelo. A jak to funguje u Vás?