Strašný hlad trápil... mě

Ležela jsem po operaci na nemocničním lůžku a měla hrozitánský hlad. Už ráno jsem nesměla snídat, místo oběda se mi páni doktoři dloubali v koleně a teď odpoledne se ozýval žaludek stále častěji. Se svačinou se mnou evidentně také nepočítali…

Při tom trápení jsem si najednou na něco vzpomněla. Jako mnohá máma malých dětí mívám po kapsách a taškách bonbony a žvýkačky pro chvíle, kdy je třeba robátka na chvíli zaujmout a zabavit. A jeden tvrdý bonbon určitě zůstal v té kabelce dole ve stolku. Jenže jak se k němu dostat? Ještě působila epidurální anestezie, takže jsem se nemohla od pasu dolů ani pohnout. Postel byla vysoká a taška nízko. Po centimetrech jsem se posunovala tak dlouho, až jsem vítězoslavně dvěma prsty zachytila ucho kabelky. Byl tam. Slastně jsem si rozbalila ten poklad, vložila do úst a vychutnávala. Blaho však nemělo dlouhého trvání. Zaškrábalo mě v krku, trošku jsem hekla a hladký bonbon mi vyletěl z pusy. Ale kam? Šátrala jsem kolem sebe rukama, až jsem ho konečně nahmatala nalepený ve svých dlouhých vlasech. Snažila jsem se ho pravou rukou vyprostit, když v tom se rozrazily dveře a vešla lékařská vizita. První vstoupil přísně vyhlížející pán. „ My se ještě neznáme, já jsem primář Novotný,“ oznámil mi a mířil ke mně s napřaženou pravicí. Já v té své měla ulepený bonbon. Za ním se dovnitř nahrnuli další doktoři a sestřičky. V tu chvíli jsem opravdu nevěděla, co bych si rychle poradila. Pokynula jsem panu primáři levou rukou jako panovník davům , ale nejraději bych zalezla pod postel. Trošku se zarazil a pak se zeptal, jestli mám něco i s rukou. Jenže to už jsem se neudržela smíchy. Nechápavě na mě všichni koukali, ale když jsem otevřela dlaň a provinile se jim svěřila se svou nenažraností, smáli se ještě i na chodbě. Za chvíli mi sestřička přinesla mimo obvyklý čas talíř polévky. Asi abych už nic nevymýšlela, ale byla špenátová, tak to velký efekt nemělo. Já ji totiž hrozně nerada. Myslela jsem , že si trošku poležím a přečtu knížku, ale druhý den mě hned po snídani vypoklonkovali domů. Po čtrnácti dnech jsem přišla na kontrolu a hádejte, co jsem dostala od pana doktora současně s recepty a doporučeními. Samozřejmě sáček bonbonů, který s lišáckým úsměvem vytáhl ze zásuvky.