Uprostřed noci se ozval ze sluchátka hlas mojí maminky: „Mili, prosím tě, nevzpomeneš si, co měla Bílá paní na hlavě za čepici? Já bych to potřebovala nutně vědět.“
Chvíli jsem mžourala do tmy a pak se mi vybavila filmová Bílá paní v podání herečky Ireny Kačírkové. „Řekla bych, že měla vysoký špičatý klobouk se závojem. Jdeš někoho strašit?“ „Budeme dělat pro děti ze školky akci „Pohádkový les“, tak vymýšlím kostým. Já jsem si to myslela, že byla špičatá, ale potřebovala jsem se jen ujistit. Díky a dobrou noc, klidně spi dál.“ To se řekne. Najednou se mi spát nechtělo a tak jsem myslela na mámu a na to, jak si to důchodkyně ve Viničných Šumicích pěkně vymyslely. Začalo to cvičením v místním Sokole. Pak milé dámy zjistily, že je hrozně fajn na chvíli utéct samotě nebo třeba nerudným manželům, tak začaly samostatně vymýšlet další činnost. Je jich asi dvacet ve věku od čerstvých důchodkyň až … až pokud to jde. Výjimkou nejsou ani babičky kolem osmdesátky. Nejsympatičtější na tom je, že jejich aktivity nejsou usedlé, ale ženské se umí dobře pobavit. S oblibou třeba sednou na kola, jedou na Farmu Bolka Polívky, kde bývá mnoho všelijakých akcí, dají si tam dobrý oběd a zase jedou domů. Cestou si udělají ještě zastávku na kafíčko a jsou spokojené. Vyrábějí si dárečky, organizují různé zábavné večírky a v létě se dvakrát měsíčně sejdou u ohně, na kterém opékají dobroty. Slaví společně narozeniny a když je třeba, tak si vzájemně vypomohou. Nedávno nanosily na hromadu všechno staré oblečení, které našly na půdách a začaly se do toho strojit. Řekla bych, že Šumice brzy čeká nějaké veselé představení. Když jsem přijela za mámou, tak jsem se ptala, jak to dopadlo s Bílou paní. Na chvíli zmizela a pak přišla v celé kráse. Šaty z bílé záclony, na hlavě vysoký kornout z tvrdého papíru a z jeho špičky spuštěný dlouhý závoj. „Jen si představ, co se mi stalo. Když ta akce skončila, tak jsem byla tady nad domem v lese. Nechtěla jsem jít v tom hábitu přes celou vesnici, tak jsem si řekla, že to vezmu humny a zahradou. Jenže jak jsem scházela tím lesem, tak najednou houbař. Snažila jsem se maskovat za stromem, ale moc to nešlo, tak jsem nasadila vznešený výraz a vykročila proti němu. On se chudák hrozně lekl, zařval a upustil košíček,“ sdělovala mi s vážnou tváří maminka. „To se nedivím, jestli jsi pod tou záclonou nic neměla. Ještě že se mu něco nestalo,“smála jsem se. Pak jsem se podívala na fotky z posledních akcí, a když jsem viděla rozesmáté tváře „holek důchodek“, tak jsem se ubezpečila v tom, že stáří přece nemusí být jen ubrblané, otrávené a smutné. Už se docela těším, protože takhle nějak bych si to představovala.
