Šibujete doma nábytkem?

Můj muž hned pozná, že to na mě zase přišlo. Co? Přece potřeba změny. Když vidí, jak ohlodávám tužku a pohled mi přeskakuje z jedné almary na druhou, už se děsí. Moje počínání naprosto nechápe, vždyť všechno funguje, tak proč cokoliv měnit?

U jeho rodičů stojí festovní nábytek na jednom místě už přes čtyřicet let a nikoho ani nenapadne, že by něco přemisťoval. Už jen představa nějakých změn způsobuje rodině nepříjemný stres. Jsem schopna to pochopit, nikoliv však vydržet. Samozřejmě, že změna by měla býti přínosem. Jestliže mi ze stehna zmizí permanentní modřina, kterou mi neúnavně vyráběl špatně umístěný stůl a v televizní obrazovce se přestanou zrcadlit žaluzie, tak je to přece fajn, ne? Stačí mi maličkost a zase je ode mě na čas (na chvíli) pokoj. Moje maminka bývala v tomhle směru mnohem větší kabrňák. V panelákovém bytě vymyslela neuvěřitelné množství variant rozestavení nábytku. Táta podle instrukcí trpělivě šoupal skříněmi, avšak přesně si vzpomínám, kdy začal stávkovat. To bylo tehdy, když rozšrouboval velkou obývákovou stěnu, přesunul ji do jiného pokoje, aby tam maminka zjistila, že se vedle ní cosi nevejde. Za hlasitého nadávání uvedl všechno do původního stavu a od té doby se aktivitám své ženy úspěšně bránil. Pro jistotu mizel z bytu, sotva vzala do ruky metr. Moje akční maminka si však poradila. Nakreslila půdorys bytu, vystřihla nábytek z papíru a nejdříve s ním šibovala po stole. To víte, počítačové programy tehdy ještě neexistovaly. Dalším krokem bylo, že si koupila stěhovací kolejnice, díky kterým byla schopna posunovat skříněmi i sama, případně s pomocí nás dětí. Byly i chvíle, kdy zrovna byl nábytek podle maminky v ideálním postavení. To potom koupila třeba aspoň plechovku s barvou a přetřela kuchyňskou linku z oranžové na hnědou. Pak ale trocha té barvy zbyla, a tak jsme tehdy měli hnědé i garnyže, všechny kořenky a také kuchyňské hodiny. Jednu nevýhodu však tyhle změny měly. Když jsme se v pozdějších letech s bratrem plížívali večer domů z různých akcí, nikdy jsme si nebyli jisti, jestli najdeme svou postel určitě tam, kde jsme ji opustili. Takže už je Vám to asi jasné. Ne nadarmo se říká, že jablko nepadá daleko od stromu. Ale já to nepřeháním, opravdu. Navíc mi připadá lepší uspokojit potřebu nějaké změny tím, že vyměním prádelník a ne rovnou manžela, ne?