Rok na ciferníku

Ráda bych se dnes od Vás něco dozvěděla, milí čtenáři. Máte nějakou vizuální představu, když se řekne určitý měsíc v roce? Nemyslím tím prosinec – sněhulák nebo květen – šeřík, ale něco takového, jako je například časová osa. Pamatujete si z dějepisu? Graficky jsme na ní znázorňovali třeba dobu před naším letopočtem a po něm.

Nedávno jsme doma počítali, kdy se narodí neteři Aleně miminko. Já jsem soustředěně opisovala prstem kroužek ve vzduchu. „Co to děláš?“ sledovala mě se zájmem dcera. „No přece počítám měsíce.“ „Cože?“začal se smát můj muž. „A můžeš nám prozradit, jak to děláš?“ Snažila jsem se jim to vysvětlit asi takhle. Když se řekne rok, vybavím si něco jako hodinový ciferník. Rozdíl je v tom, že má jen jednu ručičku a ta běhá opačným směrem než ta hodinová. Ukazuje mi, ve kterém období roku se nacházíme, a to tak, že dole, kde bývá šestka, mám prosinec. Potud by se to snad ještě dalo pochopit. Na ciferníku je dvanáct čísel, rok má dvanáct měsíců, nějaká logika by se v tom snad našla. Ale kdepak na mé představy s logikou. Na dvanáctce mám rovnou celé prázdniny – červenec a srpen. Mezi šestkou a dvanáctkou (proti směru hodinových ručiček) se nespravedlivě tlačí chudáci měsíce od ledna až do června a na druhé straně si vegetuje jen září, říjen a listopad. Na tomhle ciferníčku jsem v duchu počítala, kdy ta naše Alča porodí a trošku jsem si pomáhala prstem. „A kdy se ti to stalo, mami?“ slzela dcera smíchem. „Já to tak mám odjakživa, vy ne? Nebo třeba něco podobného?“ Oba mi tvrdili, že rozhodně ne a muž navíc dodal cosi o doktoru Chocholouškovi. Možná to není úplně normální, ale když může třeba hudební skladatel vidět barevně hudbu, tak proč bych já nemohla mít rok na ciferníku.