„Neštvi mě, nebo ti pohnojím bonsaje!“

Takhle jsem občas z legrace vyhrožovala svému muži. Měl pro ně, na rozdíl ode mě, velkou slabost. Není to tím, že by se mi nelíbila maličká jablůňka s miniaturními jablíčky nebo pidijavůrek, kterému na podzim krásně zčervenaly centimetrové lístečky. Jejich pěstování je nesmírně náročné, ale z mého pohledu jde o nepřirozené mrzačení rostlin.

Připouštím, že v Japonsku, odkud bonsaje pocházejí, mají málo místa, tak si zmenšují stromy, aby se jim tam vešly. My jsme měli velkou zahradu, tak jsem neviděla důvod, proč rostlinám ubližovat tím, že je budeme sdrátovávat do kozelce. Navíc to měla být moje činnost, protože manžel předpokládal, že se bude vzácnými exponáty pouze kochat. Dopadlo to vždycky stejně. Buď vzácná rostlina nepřežila v našich domácích podmínkách zimu nebo najednou vyrostla. Zřejmě nemám talent pro pěstování hrnkových kytek. Ač hledám všechny dostupné informace a opravdu se jim věnuji, většinou je dříve nebo později zahubím. Přítelkyně mi říkává, že je to možná právě tou přehnanou péčí. Ona si jen jednou za uherský rok vzpomene, že by mohla květiny zalít, přesto rostou a kvetou jako divé. Kdybyste věděli, kolikrát už jsem si koupila krásně rozkvetlou azalku. Vždycky brzy odkvetla a nikdy už ani kvíteček neukázala. Tedy až na jednu výjimku. To jsem tehdy milou azalku zalila odstátou vodou z rychlovarné konvice, ale zapomněla jsem, že tam byl přilitý ocet, aby se vyčistila od vodního kamene. Ač je to neuvěřitelné, kytce se začalo náramně dařit. Další kapitolou jsou řezané květiny. Která žena by je ráda nedostávala. Já jsem byla od manžela v tomto směru přímo rozmazlená, protože mi nenosil kytky jen k výročím nebo když něco provedl, ale pořád. Tedy v průměru tak dvakrát týdně, takže stoly byly pořád ozdobeny vázami s čerstvými květinami. Některé kamarádky mi to upřímně záviděly, ale mně to po připadalo úplně normální. Zdá se však, že jsem si za patnáct let manželství vybrala už skoro všechny kytice na zbytek života. Rozvedla jsem se s manželem i jeho květinami a změnila se spousta věcí. Najednou jsem se ocitla z města na vesnici a můj současný přítel nechápe, proč by měl utrácet za takovou zbytečnost, jako jsou kytky. Občas si nějakou koupím sama, což vypadá podezřele nebo mi pugét přinesou dcery, protože je jim to líto za mě, že už žádné nedostávám. O zbytek se postará okolní příroda, kterou pravidelně oškubávám. Ne, že by mi přítel někdy nechtěl udělat radost, ale má v tomhle směru velký smysl pro praktičnost. To se projevuje tak, že mi místo kytek vozí třeba balíčky domácích jitrnic, které u nás doma jím pouze já. A jak ráda. Ještě štěstí, že nemám problém s váhou. Pod stromečkem místo malých krabiček s lesklými věcičkami zpravidla nalézám nádobí a podobné důležité předměty. Asi nejvíce mě pobavila designová štětka na záchod. Tohle však není nic proti nápadu manžela mé kamarádky, která od něj ke svým kulatinám obdržela betonové obrubníky (tím zdravím svou milou čtářku Pavlu). A co vy, milé dámy, máte doma romantika nebo spíše praktika?