Mikulášské šoky

Když se blíží Mikuláš, tak mi vždycky v hlavě zablikají dvě vzpomínky. Jsou dávné, ale určitě mě budou strašit až do smrti.

Ta první je z doby, kdy jsme bydleli ve zvýšeném přízemí činžáku v Brně – Černých Polích. Měla jsem asi tak čtyři roky a maminka mi chtěla udělat pěkného Mikuláše. Byly jsme zrovna samy doma. Zabalila nenápadně nějaké sladkosti a ovoce do červeného celofánu, omotala se prostěradlem, nasadila mikulášskou masku, popadla staniolovou berlu a potichoučku se vytratila za dveře na chodbu. Zazvonila a já jsem, jako vždy, letěla otevřít. Musela jsem si stoupnout na špičky a pořádně se natáhnout, abych vůbec dosáhla na kliku. Když se mi to podařilo a já spatřila Mikuláše, vytřeštila jsem oči a začala vřeštět: „Nechoďte sem, nechoďte sem!“ a dveře jsem zase bleskurychle přirazila. Nebylo síly, která by mě donutila je znovu otevřít, a mámu samozřejmě nenapadlo, aby si vzala klíče. Marně mě z chodby přemlouvala. Pohádku O neposlušných kůzlátkách jsem znala dobře. Úplně se mi vybavuje ten hrozný strach, který jsem cítila, když jsem běhala v panice po bytě, nemohla najít maminku a za dveřmi byla ta divná osoba. Chudinka v tom prostěradle pořádně vymrzla, než mě přesvědčila, abych se podívala z okna na ulici, a mohla se mi ukázat odmaskovaná. Mimo jiné to znamenalo, že musela jít v tom prostěradle na veřejnost. Potom jsem teprve otevřela dveře a hlásila, že jsem se vůbec, ale vůbec nebála. Pokud by se dalo umřít studem, bylo by to opět na Mikuláše, jen o pár let později. To už jsem byla dvanáctiletá slečna, tajně zamilovaná do Marka, který bydlel ve stejném paneláku v Řečkovicích. Byl o dva roky starší, moc hezký a vůbec si mě nevšímal. Ke všemu byl menší než já. Na začátku prosince jsem dostala ošklivou angínu a musela jsem s ní do postele. Tehdy s námi v bytě bydlel i můj dědeček, kterému už bylo přes osmdesát let. Když šel domů z procházky, uviděl ve schránkárně ceduli, že kdo chce, aby k nim domů přišel Mikuláš, má dát do koše balíček s nadílkou, označený jménem a číslem bytu. Děda mě měl velmi rád, bylo mu líto, že ležím nemocná a chtěl mi udělat radost. Když 5. prosince večer zazvonil zvonek, vůbec by mě nenapadlo, že za mnou přišel Mikuláš. Povalovala jsem se na posteli v medvídkovaném pyžamu s krátkými nohavicemi, když se zjevil mezi dveřmi i s andělem a čertem. „Jsou tu nějaké zlobivé děti?“ chřestil čert řetězem a rozhlížel se, kde je nějaká drobotina. „Tady je přece naše Miluška,“ ukazoval na mě děda hůlkou, kterou svíral v třesoucí se ruce. V tu chvíli mi to došlo. Děda mi pozval Mikuláše. Ze všeho nejhorší však bylo, že jsem pod vousatou maskou poznala Marka, který mezi futry zaskočeně koktal něco o holčičce a básničce. Dnes se tomu směju, ale tehdy jsem zavyla jako raněné zvíře, prchla jsem do předsíně a zamkla se na záchodě. S dědou jsem pak dlouho nemluvila a odmítala opustit byt, abych náhodou nepotkala Marka. Když na to teď vzpomínám, najednou se mi po něm moc stýská. Po dědovi, ne po Markovi. Co bych za to dala, kdyby za mnou letos zase chtěl poslat Mikuláše.