Když pospíchám, potkám pokaždé v centru Brna několik známých, které jsem dlouho neviděla, ráda bych si s nimi popovídala, ale v tu chvíli to opravdu nejde. Tentokrát tomu bylo naopak. Žádný spěch, odpolední sluníčko příjemně hřálo a nikde kolem žádný povědomý obličej. Zvedla jsem hlavu a prohlížela si domy. Od té doby, co v Brně nebydlím, připadám si tu jako turista. Myslím to v tom dobrém slova smyslu, protože si najednou všímám věcí, které jsem dříve vůbec nevnímala.
Už jsem mířila k tramvajové zastávce, abych zahájila přepravu své osoby do Tišnova, když mě zaujala zvláštní chůze protijdoucího staršího muže. Byl vysoký, hubený a šel jaksi nejistě, s nohama daleko od sebe. Je opilý? Je nemocný? Udělalo se mu špatně? Došli jsme k sobě a on se zastavil. „Nezlobte se, můžu se vás na něco zeptat?“ A už je to tady. Určitě bude chtít peníze. Buď rovnou, nebo bude mít připravenou nějakou zaručeně pravdivou historku. Už mě to někdy unavuje. Posledně známá prohlásila, že pokud nenahodím dostatečně nepříjemný škleb, tak nikam nedojdeme. Svým vstřícným výrazem prý úplně přitahuji všechny ty lidi s kasičkami a jinými požadavky. Ale tohle není žádný bezdomovec. Má vyleštěné boty, čisté oblečení a hladce oholenou tvář. „Prosím, co byste potřeboval?“ „Víte, někde tu bývala Mladá fronta – inzerce…“ „Za tímhle rohem, ale vlastně ani nevím, co tam teď je, chcete, abych se tam s vámi šla podívat?“ Zavrtěl hlavou. „A chci jet ještě do Olympie, nevíte, co tam jede?“ Než jsem stačila odpovědět, začal lovit v síťovce: „Něco vám ukážu, můžu? To je dobré na klouby.“ Tak přece jen se mi bude snažit něco vnutit. Vytáhl barevný reklamní časopis, zřejmě z lékárny, a ukazoval mi stránku s potravinovým doplňkem a rozesmátou dámou. „Téhle paní to moc pomohlo, třeba vám to také pomůže, kdybyste potřebovala.“ Podával mi ty papíry, ale nic neprodával, jen mi prostě chtěl něco dát. Pak mi řekl, že je po mrtvičce, že přijel z jedné vesnice u Brna a že má dva syny. Stáli jsme uprostřed chodníku a zavazeli kolemjdoucím. Chtěla jsem se rozloučit a pokračovat v cestě, ale nějak mi to nešlo. „Chcete si chvíli sednout na lavičku a povědět mi o nich?“ Pán se rozzářil a už tam seděl. Povídal mi o synech, o své nemoci, o manželce Mařence, která mu zemřela. O tom, kde spolu byli naposledy na dovolené i o tom, jak v mládí hrával hokej. A víte, proč hledal tu inzerci Mladé fronty? Protože tam měli s Mařenkou první rande. Chvílemi se smál, chvílemi měl slzy v očích a já s ním. Na ty jeho oči asi nikdy nezapomenu – možná to bylo způsobeno nemocí, ale takovou duhovku jsem nikdy neviděla. Světle modrý podklad a na něm ne tečky, ale zářivé rezavé nebo spíše oranžové skvrnky. Působilo to na mě znepokojivě, jako kdybych cítila, že je to špatně. Asi budu muset zajít za nějakým zkušeným iridologem, aby mi vysvětlil, co to znamená, protože znalostí z tohoto oboru se mi nedostává. Aspoň zatím. Třeba jsem toho muže potkala právě proto, aby ve mně zájem o iridologii (diagnostiku z očí) probudil. Ke spoustě činností, kterými se zabývám, mě přivedly podobné náhody, takže kdo ví… Když jsme se loučili, pohladila jsem ho po tváři. Na konci ulice jsem se ohlédla a zamávala. Pořád seděl na lavičce a rukou si opatrně přidržoval tvář – asi, aby vítr to pohlazení neodfoukl. Ani nevím, jak se jmenoval, ale to není podstatné. Jen mu přeji, aby aspoň na chvíli našel u inzerce svoji Mařenku.
