Mějte se hezky a něco pro to dělejte!

Tenhle slogan občas zaslechnu z rozhlasových vln, když se Martina Kociánová loučí se svými posluchači. Je jednoduchý a výstižný. Každý si to svoje „hezko“ představuje trošku jinak a dělá pro ně jiné věci. A někdy mohou být i krásn

Stojím na ostrůvku a čekám na tramvaj. V kapse bundy mi vibruje telefon, tak ho vylovím a nic, žádný hovor, žádná zpráva. Za chvíli vibruje zase a opět nic. Dělá si srandu? Teprve, když se ozval znovu, došlo mi, že to nedělá mobil, ale můj prázdný žaludek. Dobře, méďo, vydrž, svezeme se dvě stanice, tam je skvělá vegetariánská restaurace, tak ti tam dolů něco pošlu, hovořila jsem v duchu k bručícímu orgánu. Tramvaj však nepřijížděla a mezi lidmi se začala šířit nervozita. Ach jo, jako kdyby jeden bručoun nestačil. Jé, tenhle dům museli opravit během minulých čtrnácti dní, protože posledně tak krásný nebyl, to bych si přece všimla. V podzimním sluníčku vypadal secesní činžák s novou bílou fasádou a zlatými ozdobami jako obří svatební dort. Pak jsem něco uviděla za oknem ve třetím patře a chtěla jsem to nějak ukázat i ostatním lidem. Protlačila jsem se na úplný kraj ostrůvku a pořád jsem se dívala do toho okna. Nahýbala jsem se doleva, doprava, nasazovala a sundávala brýle, až jsem upoutala jejich pozornost. Začali zvedat hlavy, aby zjistili, na co to tam ta ženská tak zírá. „Jé, koníček“, ukazovalo prstem do okna dítě, které zvedla maminka do náruče. A to už se podívali skoro všichni a také uviděli velkého, zřejmě starožitného houpacího koně, který zabíral dobré dvě třetiny okna. A když už měli zvednuté hlavy, všimli si dalších ozdobených oken a balkonů v horních patrech domu, a vzájemně se na ně upozorňovali. Když přijela tramvaj, zapomněli řidiči vynadat. Jak je důležité mít zvednutou hlavu a koukat kolem sebe, si uvědomilo také pár lidí právě o ty dvě zastávky dál. Ulici, která se jmenuje Malátova, má většina obyvatel Brna spojenu s vyhlášeným policejním hnízdem. Já už ne. Šla jsem z kopce k restauraci, on po protější straně do kopce, a vypadal zvláštně. Starý muž s dlouhými stříbrnými vlasy. Tuhle ulici lemují stromy a on na každý, kolem kterého šel, položil ruce a hovořil k němu. Jen pár slov a zase pokračoval k dalšímu. Protože je v těch místech úzký chodník a ještě kráčeli lidé v protisměru, začaly se za stříbrným pánem hromadit pospíchající postavy, s pohledem většinou upřeným k zemi. Vmáčkla jsem se do jednoho vchodu a pozorovala to vznikající procesí. Ani jsem nečekala, že budu svědkem scény, jako vystřižené z grotesky. Ve chvíli, kdy jsem si všimla, že ten muž jeden strom vynechal, uvědomil si to on také, a zacouval… V tom kopci měl dominoefekt opravdu neobvyklou razanci. Začaly létat ruce, nohy, tašky a nadávky. Stříbrný muž se otočil a udiveně sledoval to nadělení, aniž by tušil, co se vlastně děje. Potom se v klidu vrátil ke svým stromům, do svého světa. V obavě, aby mu někdo nezačal nadávat, jsem ještě raději zůstala poblíž, ale naštěstí se nic takového nestalo. A mě by nejvíc zajímalo, co těm stromům vlastně vyprávěl.