Když tohle uslyším v telefonu, je jediná pomoc – budeme si tak dlouho povídat a tak dlouho se objímat, až oči té které z mých dcer Pollyannu zase uvidí.
Vy neznáte Pollyannu? Nikdy jste neslyšeli o její hře na radost? To je zvláštní, vždyť já sama o ní skoro každý den někomu nasupenému vyprávím. Pollyanna je hlavní hrdinkou stejnojmenné knihy od spisovatelky Eleanor Porter. Čtivý příběh z Nové Anglie o osiřelé dívence zveřejnila v roce 1913 a netušila, jak velké popularity kniha dosáhne. Během několika let se vydalo přes milion kusů. Její úspěch byl umocněn převedením do divadelní hry, která se hrála na Brodway a v roce 1920 byla zfilmována. Dalších filmových zpracování se pak příběh dočkal v roce 1960 (USA) a naposledy v roce 2003 (Velká Británie).
A v čem spočívá hra na radost? Dnes by se moderním jazykem řeklo, že v úhlu pohledu a pozitivním přístupu k životu. V tom, že se vždy musí najít něco, čemu by člověk mohl být rád – ať je to cokoliv.
Když Pollyanně zemře tatínek, nemá na světě už nikoho jiného než bohatou tetu Polly v městečku Beldingsville, která je pečlivá, svědomitá a ví dobře, co je její křesťanská povinnost. Jenže má problém s přijetím Pollyanny do svého srdce, tak je také protivná, zamračená a chce dívenku vychovávat pomocí přísných trestů a hladovění.
Služce Nancy odpovídá Pollyanna na otázku, jak je možné, že dokáže být všemu ráda:
„Inu, to je právě ta hra, víte. Naučil mě ji tatíček a je hezká. Hrávali jsme ji vždycky, ještě když jsem byla docela malá. Začali jsme ji s jedněmi berličkami, které přišly v misionářské bedně. Víte, já jsem si přála panenku a tatíček o ni napsal, ale když bedna přišla, psala ta dáma, že nepřišly žádné panenky, jen ty berličky. Poslali je tedy, že snad by se mohly někdy hodit pro nějaké dítě. A tak jsme začali s tou hrou.“
„Pro pána krále! Nevidím v tom nic, čemu by člověk mohl být rád – dostane-li pár berlí, když si přál panenku!“
Pollyanna zatleskala rukama. „Je v tom – je v tom,“ jásala. „Ale ani já jsem to nemohla najít, Nancy. Tatíček mi to musel říci.“
„Tak to teď řekněte vy mně,“ skorem mrzutě vyzvala ji Nancy.
„Jemine! Inu, člověk může být rád, protože jich nepotřebuje!“ zvolala s vítězným jásotem Pollyanna. „Vidíte, že je to docela snadné – jen když člověk ví, jak se to dělá! A hráli jsme to od té doby stále. A čím těžší to je, tím je to zábavnější, když se to najde. Jenže – někdy je to skoro příliš těžké – jako když vám tatíček odejde do nebe…“
Pollyanna postupně „nakazí“ svou hrou na radost obyvatele městečka. Doktor Chilton ji rád posílá ke svým pacientům, jako prostředek proti špatné náladě a starý mrzout Pendletton se dokonce snaží Pollyannu přesvědčit, aby se k němu přestěhovala. Když se stane nehoda a Pollyanna nemůže chodit, snaží se obyvatelé Beldingsville splatit Pollyaně radost, kterou přinášela do jejich domovů. A teta Polly? Co myslíte – začne také hrát hru na radost?
Z televize znám film Pollyanna od dětství a její hra mi pomáhá celý život. Kniha u nás vyšla už v mnoha vydáních, naposledy v Knižním klubu v roce 2010. Každý by si ji měl aspoň jednou v životě přečíst, a nejen přečíst, mít ji v knihovně, aby byla po ruce, kdyby člověk na hru na radost někdy pozapomněl.
Hrajete se mnou? Výborně – tak od teď se snažme na všem špatném najít něco dobrého a už nikdy naopak!
