Míváte někdy „pnutí“? To je můj vlastní výraz pro přebytek energie, kterého se člověk musí co nejdříve nějak zbavit, protože jinak hrozí, že exploduje.
Je to takový zvláštní pocit nervozity, nepohodlí, podrážděnosti, mravenčení v prstech a horka v uších. Člověk je jako nafukovací balonek, do kterého stačí už jen jednou trošku fouknout, aby se roztrhal na kusy. „Pnutí“ je třeba uvolnit. Ptala jsem se kamarádek, zda tento pocit znají a jaká uvolňovací technika se jim osvědčila. Znaly ho úplně všechny, jen ty pálivé uši budou zřejmě nějaký můj bonus. Jedna si pomáhá práškem na uklidnění, druhá prý zase vždycky skončí v slzavém údolí, což sice napětí uvolní, ale na můj vkus je to dost smutná metoda. Další si jde zaběhat nebo zaplavat, jiná na procházku se psem. To je určitě skvělé, ale já jsem měla na mysli spíše rychlou pomoc, když člověk potřebuje „fungovat“ a na plavečák nemá zrovna dost času. Nejvíce mě zaujaly tyto nápady: Ivana se na chvíli zavře sama do komory, kde začne skákat, křičet a mávat kolem sebe zběsile rukama a nohama. Asi to pomáhá, ale v tomto případě doporučuji zvukově izolovat dveře a nezapomenout se zevnitř zamknout. Hanka má v pracovně boxovací pytel a rukavice. Účinné, leč finančně a prostorově poněkud náročnější. Věra zase huláká do trouby, tedy do té pečící. Prý to není slyšet. Tuhle metodu nejsem schopna vzhledem ke své poctivé klaustrofobii posoudit. Lepší je řvát z plna hrdla do polštáře, jak to dělá Simona. To jsem hned vyzkoušela a mohu doporučit. Tenhle způsob účinkuje skvěle, jen musíte dávat pozor, aby vás někdo neviděl. Asi byste mu připadali trochu divně. A teď vám prozradím ještě jeden recept, který se dokonale osvědčil v naší rodině. Předpokladem jsou nejméně dva lidé, kteří mají zrovna zmíněné „pnutí“ nebo špatnou náladu. Čím je vás více, tím lépe. Položíte se všichni na záda, zvednete nohy i ruce kolmo k podložce, začnete s nimi třepat a nahlas se smát. Smích je ze začátku nucený a nepřirozený, ale když vidíte kolem sebe ty ostatní blázny, tak vám garantuji, že se za chvíli budete řehtat, až vám potečou slzy. Báječná terapie! Kdybyste mě mučili, už si nevzpomenu, kde jsem tenhle nápad vyčetla nebo slyšela, ale používáme ho doma snad dvacet let. Vždycky, když k nám do rodiny přibude někdo nový, mám ohromnou radost, když se nám ho podaří přesvědčit, aby se přidal a nepřemýšlel o našem transportu na specializované pracoviště. A věřte, že léčba smíchem zabírá stoprocentně.
