Kdo jinému jámu kopá...

Jeden z mých přátel míval v oblibě lehce dětinský, přesto velmi účinný žertík. Když šel k někomu na návštěvu, tak zazvonil nebo zaklepal na dveře a dřepnul si. Člověk otevřel, koukal před sebe a až po chvíli periferní vidění zaregistrovalo příšerně se šklebícího vousatého trpaslíka. O dámy už se většinou v tu chvíli pokoušely mdloby.

Před časem jsem se s tímhle kamarádem, přezdívaným Prófa, setkala na oslavě narozenin jeho sestry Ilony. Zábava byla v plném proudu, když si oslavenkyně odskočila na toaletu a její rozjařený bratr si vzpomněl na oblíbený žert. Zatoužil pobavit společnost, tak si přičapnul za dveře a číhal na svůj okamžik. Pak dostaly události rychlý spád. Co se vlastně přihodilo, to jsme si dali dohromady až později: Ilona se posadila a najednou uviděla vypaseného pavouka, který také přišel na oslavu, ovšem oknem do světlíku. Vzhledem k tomu, že trpí parádní „pavoukofóbií“, tak na moment zdřevěněla, ale v příští chvíli s jekotem a punčocháči na půl žerdi vyrazila ze dveří. Ty se bohužel otevíraly směrem ven. Prófa dostal jednu pecku do čela a druhou do týla, neboť byl katapultován na skříň, která stála za ním. Nevěděli jsme, koho dříve zachraňovat. Jestli Ilonu, která se lekla podruhé a s vytřeštěnýma očima běhala po bytě, nebo jejího bratra, který zůstal dočista bez sebe. Hlavním tématem příštích dnů byl Prófův otřes mozku a pokud vím, tak na „lekacího trpaslíka“ si už od té doby nehrál.