Otázkou, proč je člověk lechtivý, se zabývali už dávno velikáni jako Platon nebo Darwin. Wikipedia říká, že lechtající se dotýká částí těla, aby způsobil nedobrovolné škubání nebo smích. Takové pocity mohou být příjemné nebo vzrušující, ale někdy také velmi nepříjemné, zvláště v případě neoblomného těžkého lechtání.
Řada teorií hovoří o tom, že nejvíce jsme lechtiví na zranitelných místech, kde je pokožka tenká. V tom případě však nechápu, proč mě pravidelně začne něco strašně lechtat na patě, když mám obuté kozačky a jedu tramvají. Vydržet se to nedá, zout holinu a škrábat se na patě také nemohu, a když začnu dupat, což přináší aspoň mírnou úlevu, tak stejně budím rozruch. Jiná teorie tvrdí, že jsme lechtiví proto, abychom cítili, že po nás leze nějaká havěť, třeba klíště. Někdy trpím noční můrou, že mi přes obličej přebíhá velký pavouk. Zřejmě shlédnutá scéna z nějakého hororu. Partner mé hrůzné představy poctivě fixuje tím, že občas počká, až začnu usínat, pak mi všemi prsty ruky lehounce přejede přes tvář a řekne: "Bacha, pavouk!" Jak malej, že? Ale má takovou radost z mé hysterické reakce, že mu ji musím sem tam dopřát. Lechtání rovněž upevňuje vztahy v rodině nebo mezi milenci, kdy slouží jako nástroj k vyvolání libé reakce. Můžete si dokonce zakoupit Lechtivý set, což je stříbrná krabička, která obsahuje různé hladké věcičky, včetně peříček s kovovým ukončením. Když budete hodně šikovní a vynalézaví, dokážete svůj objekt šimrání takto úspěšně přivést až k milostnému vrcholu. Mimochodem, chvíli po prožitém orgasmu jsme údajně nejlechtivější. Nedávno jsem v drogerii dostala jako dárek sadu zvláštních zubních kartáčků. Z jedné strany mají běžné štětiny a z druhé gumové hrbolky, kterými si má člověk rajbovat jazyk, aby z něj dostal nějaký nebezpečný povlak. Hned jsem to chtěla vyzkoušet, ale stačila jsem přejet jen jednou. Zalechtalo to tak, že jsem měla chuť olíznout struhadlo. Úžasné na tom však je, že jsem v poměrně pokročilém věku zjistila o svém těle něco, o čem jsem neměla ani tušení – jsem lechtivá na jazyku. Hned jsem to zkoušela ještě prstem, a opravdu. Ono totiž člověka normálně nenapadne poškrábat se na jazyku, jako třeba na hlavě. Schválně si to vyzkoušejte, až vás nikdo nebude pozorovat. Asi nejkrásnější je, když se lechtají malé děti, které se umí krásně a nakažlivě řehonit. Je to účinná spojující aktivita mezi rodiči a dětmi. Věděli jste však, že mláďata šimpanzů a goril se při lechtání také chechtají jako děti? Dále je třeba zmínit i sourozenecké lechtací boje, které ovšem už někdy bývají alternativou k násilí a může jít o prožitek velmi negativní. Myslíte, že je možné někoho ulechtat k smrti? Zřejmě ano. V Číně se za dynastie Han používalo lechtání jako mučení. Lechtání nezanechávalo viditelné stopy na těle, proto se tímto způsobem mučila šlechta. Smrt sice nebyla cílem, ale při dlouhotrvajícím nuceném smíchu někdy docházelo k zástavě srdce. Takže, moji milí, všeho s mírou. Někdy stačí jen tak polechtat bránice nějakým lechtivým vtipem, nebo někoho potěšit tím, že mu trošku polechtáme ego.
