To jí řekl, když se zeptala, proč ji podvádí.
Dalibor toho, na rozdíl od Jarmily, nikdy moc nenamluvil. Čtvrt století dřel, aby zajistil rodině se dvěma dětmi pohodlný život. Jarmile nebylo nic dost dobré a věčně ho někde pomlouvala. Připadalo jí, že pro ni není dost velký světák. Do práce vlastně nikdy nechodila a s několika podobnými kamarádkami snad přímo soutěžila, která z nich utratí peníze za větší pitomost.
Děti dospěly, ale protože byly rozmazlené a zvyklé dostávat všechno zadarmo, myslely si, že to tak bude pořád. Dalibor byl unavený, moc unavený, protože peníze vždycky vydělával rukama a nikdo z rodiny mu nepomohl. Bylo uvařeno luxusní jídlo, uklizeno, dokonale nalíčená a oblečená Jarmila si lakovala nehty a plánovala, ke kterému moři pojedou na dovolenou. Snažil se jí říct, že by měli trochu šetřit, protože si potřebuje odpočinout. Spustil tím jen gejzír lamentování a výčitek. Toho dne se v Daliborovi něco zlomilo. Přestal mít pocit, že už to nějak doklepe do důchodu a rozhodl se svůj život změnit. Když se v osmnácti špatně oženil, přece to neznamená, že už nemá jinou šanci. Život máme přece jen jeden a žádný náhradní už nebude. Koupil si starší motorku, po které už dávno toužil a pozval na výlet tu usměvavou servírku z motorestu. A jak se to tak stává hodným a věrným chlapům, místo malého dobrodružství se do ní bláznivě zamiloval. Jarmila věnovala svému muži pramálo pozornosti, takže až po půl roce zjistila, že se něco děje. Když na něj uhodila, jak měla ve zvyku, nestačila se divit. Byl stručný, odměřený a rozhodnutý, že odejde. Ona byla šokovaná. „Proč? Proč? Proč?“ řvala hystericky, ale žádné argumenty neposlouchala. Ve vzteku jí řekl, že je TAM DOLE pořád stejná. Místo toho, aby mu odpověděla, že on přece taky (v tom lepším případě), vyřešila to po svém. Jak? Nechala si TAM umístit piercing a měla pocit, že drahý šperk něco vyřeší. Samozřejmě, že ne. I kdyby si JI celou posázela diamanty, tak by to nepomohlo. Kudy chodila, tudy naříkala, jaká je chudinka opuštěná a jak strašně moc ho miluje. Nikdo jí to nevěřil. Evidentně se děsila ztráty pohodlného života a při představě, že usedne třeba za pokladnu v supermarketu se úplně hroutila. Tehdy se Jarmila přišla zeptat karet, co si má počít. Naznačovaly především cestu, práci a na konci lásku. Vysvětlila jsem jí to tak, že na sobě musí zapracovat, najít si zaměstnání, absolvovat třeba nějaký kurs a pokusit se být samostatná a nezávislá. Hledaly jsme konkrétní možnosti, co by mohla dělat za práci. Moc nadšeně se na to netvářila. „Nebojte se, Jarmilko, sice to bude dlouhá cesta, ale je tu naděje, že se nakonec Dalibor vrátí, když bude vidět, že jste se změnila a nechcete mu jen viset na krku. Jestli odešel za mladou dívkou, dá se to dokonce předpokládat. Máte spolu přece děti, přijdou vnoučata, třeba se mu to časem v hlavě rozleží.“ Začala se zvedat, že spěchá, protože je objednaná ke kadeřnici a na nehty. V tu chvíli jsem si řekla, že pokud má ještě takovéhle starosti, nebude to s tou změnou tak žhavé. A také nebylo. Ani tehdy, ani později. To, co ukazovaly karty, znamenalo totiž úplně něco jiného. Tou CESTOU byl PRACOVNÍ pohovor, který sice nevyšel, ale ve vlaku se seznámila s jedním vdovcem, byla z toho LÁSKA a během jednoho roku se spokojeně houpala na krku jemu. Tak si někdy říkám, jestli já vlastně nejsem hloupá, když si celý život zakládám na té své soběstačnosti. Možná už je na čase, aby mě také někdo aspoň chvilku rozmazloval.
