Jednotka intenzivního nezájmu

"Tak jak jste si užili dovolenou?" vyzvídala jsem. Když jsem viděla Zuzanu naposledy, odjížděla se svým desetiletým synkem Vláďou do Chorvatska. „Užili jsme si tam hlavně nemocnici,“ řekla smutně, „a to jsem ještě netušila, co nás čeká po návratu do Česka.“

Říká se tomu zákon schválnosti. Celých deset let lékaři hlídali, zda se u Vládi náhodou neobjeví příznaky nemoci, která se jmenuje DĚDIČNÁ SFÉROCYTÓZA. Vypadalo to dobře, všechny kontrolní odběry krve byly vždycky v pořádku, ale ve zmíněném Chorvatsku pod stanem najednou nemoc udeřila, a rovnou naplno. O co jde? SFÉROCYTÓZA, dříve známá pod názvem HEMOLYTICKÁ ANÉMIE, je problém s krví. Přesněji řečeno s červenými krvinkami. Mají jiný tvar, než je obvyklé a z toho důvodu dochází k nedorozumění mezi těmito krvinkami a slezinou. Díky tvaru se nejsou schopny slezinou prodrat a jsou zde zadržovány a ničeny. Tím se snižuje hladina hemoglobinu, a pokud je pokles dramatický, kostní dřeň nestačí kompenzovat zánik krvinek a dochází k anemickému šoku. To znamená, že tělo nemá dostatek kyslíku. Často je třeba přistoupit k výměnné transfuzi. Jediným známým způsobem, jak se této nemoci zbavit, je odebrání sleziny (splenektomie). Zuzana trávila velkou část svého dětství po nemocnicích, ale ve čtrnácti letech splenektomii podstoupila a od té doby je v tomto směru bez problémů. Utěšovala se, že snad bude Vládík nepříjemného dědictví ušetřen, ale přesto nikdy nezanedbala prevenci. Den před dovolenou ještě navštívili praktickou lékařku, aby se ujistila, že je Vládík úplně zdravý. Cesta autobusem proběhla bez problémů, ale druhý večer se Vláďovi začalo dělat v kempu špatně. Byl slabý, bledý a třásl se. Lékař měl dorazit na místo až ráno. Vláďovi se přes noc přitížilo. Doktor ho rychle nechal odvézt na testy, kde se ukázalo, že došlo k obrovskému poklesu hemoglobinu a chlapec je v ohrožení života. Upadal do šoku a nemohl dýchat. Byl okamžitě napojen na kyslík a odvezen na Dětskou kliniku Klinického nemocničního centra v Rijece. Zuzana byla stále s ním a umírala strachem. Naštěstí ne dlouho, protože místní lékaři se o Vláďu dokonale postarali, Zuzaně všechno průběžně vysvětlovali a uklidňovali ji. Když byl nějaký jazykový problém, trpělivě kreslili názorné obrázky, aby dobře pochopila, co jí chtějí sdělit. Další den dokonce odněkud přivezli českou stážistku, která, ač měla volno, ochotně pomáhala s komunikací. V této nemocnici na JIP zůstali týden. Zuzana už byla klidná a pozorovala práci na oddělení. Viděla, že každá sestra má na starosti dvě dítka, která chodí každou chvíli kontrolovat, ošetřovat a s velkou laskavostí různě konejšit a utěšovat. Když nastala nějaká komplikace a sestra se musela věnovat delší dobu jen jednomu z dětí, hned se objevila její kolegyně, která přebrala starost o to druhé dítko. Všichni byli milí, vstřícní a nic pro ně nebylo problémem. A to bez výjimek, od doktorů po uklízečky. Potom chorvatští lékaři rozhodli, že už je Vláďa schopen převozu sanitkou do brněnské Dětské nemocnice. Přesněji do FN Brno Pediatrická klinika, JIP odd. 46. Sotva byli předáni, nastalo peklo. Nejdříve chudák chlapec ležel nekonečnou dobu na chodbě a Zuzanu honili s různými papíry ze dveří do dveří a z patra do patra. Byl večer, měli za sebou dlouhou cestu a byli unavení. Po dalším čekání je zavolala primářka a místo odpovědi na pozdrav začala Zuzaně nadávat: „Ženská, jste normální, tahat děcko se zápalem plic k moři?“ „Ale syn nemá zápal plic,“ namítala Zuzana. „Bylo nahlášeno, že sem vezou z Chorvatska zápal plic,“ odsekla primářka a předepsala Vláďovi antibiotika. „Ale ten nález na plicích je od toho, jak se dusil v anemickém šoku, to přece není zápal plic, vždyť mi to v Rijece vysvětlovali,“ přesvědčovala Zuzana primářku, ale ta ji neposlouchala, otočila se a šla pryč. Další týden strávil Vláďa na JIP v této nemocnici. Žádná vzorná péče, žádná ochota, žádný úsměv, komunikace téměř na nule. Jeden příklad za všechny. V postýlce plakal malý chlapeček, asi rok a půl starý. Plakal moc dlouho a nikdo nešel. Sestry neměly čas, pily kávu. Pak se jedna ukázala, dítě ryhle přebalila a vrazila mu do ruky láhev se slovy: „Klidně řvi, stejně je ti to houby platné!“ Bylo jí úplně jedno, že to Zuzana slyší. Potom Vládíka naštěstí přestěhovali na normální oddělení, kde už to bylo mnohem lepší a za pár dní mohl jít konečně domů. Nikdo Zuzaně neřekl, že by třeba měli přijít ještě na kontrolu, vyprovázel je naprostý nezájem. Svěřila se později praktické lékařce, a ta se velice divila, jak je to možné. Také mluvily o přístupu chorvatských lékařů. „To se snažili nejspíš z toho důvodu, že jste byli cizinci,“ myslela si doktorka. „Ne, to není pravda, přísahám, že se chovali stejně skvěle úplně ke všem,“ přesvědčovala ji Zuzana a hlavně při tom doufala, že nebudou muset stejné oddělení v Brně už nikdy navštívit. Sice jsem změnila jména, ale maminka z tohoto příběhu s uveřejněním ochotně souhlasila a je v případě zájmu připravena doplnit podrobnosti. Navíc ještě přidávám stránky s podobným problémem v dětské nemocnici.Jde o stejnou JIP a vypadá to, že je to tam obvyklé. http://promateje.cz/cs/podrobna-historie