Včera jsem zaslechla v rozhlase, že by Johann Wolfgang Goethe (1749 – 1832) potřeboval celých sedm let na to, aby získal tolik informací, kolik jsme dnes schopni „nasát“ za jediný den. Tedy někteří. A to jsem se kdysi učila, že byl německým básníkem, prozaikem, dramatikem, historikem umění, právníkem, politikem, biologem a k tomu všemu ještě stavitelem.
Chceme-li chápat nové technologie a moderní způsob života, musíme se pořád něco učit. Potřebujeme neustále doplňovat ten balík schopností, kterému se říká funkční gramotnost. Umožňuje nám začlenit se do společnosti, rozumět jí a domluvit se s okolím. Lidský mozek je složitější než všechny počítače a internet dohromady, ale dodnes přesně nevíme, jak vlastně pracuje. A. Schopenhauer kdysi řekl, že požadovat, aby si někdo zapamatoval vše, co četl, je jako žádat, aby v sobě nosil, co kdy snědl. Když se učíme nové věci, mozku to velmi prospívá. Nemůžeme však věnovat pozornost všem podnětům, na které nás smysly upozorní, protože bychom byli těmito informacemi přímo zahlceni. Mám v takové chvíli pocit, že už se mi nepodaří uložit do hlavy ani jediné slovo. Jsem k smrti unavená, bez nálady, všechno je špatně, nic mě nebaví a na nic se netěším. Nejsem nemocná a nestalo se nic tragického, čím bych se trápila. Tenhle stav trvá několik dnů a nesmírně mě obtěžuje, protože se najednou nemůžu „prochechtávat“ životem, jak mám ve zvyku. Nejde to. Mám ZAHLCENO. Jedinou pomocí je pořádně uklidit. O průběžný úklid se náš mozek stará sám. Smysluplné informace uloží, jiné nechá vyprchat. Pokud danou informaci nevyužíváme, je vytěsněna do nevědomí – nervový spoj vyhasíná. Při jejím častém užívání se naopak spoj stává silnějším a následně si ji rychleji vybavujeme. Protože mám strach, aby mi mozek „nevyhasnul“ to, co ještě budu potřebovat, tak mu raději s tou čistkou pomáhám. Všechno však má svůj čas a své pořadí. Babička vždycky říkávala, že když chci mít uklizeno v sobě, musím mít nejdříve uklizeno kolem sebe. Nasadím tedy svůj osvědčený „systém pěti“. To znamená, že z každé místnosti při úklidu odstraním minimálně pět zbytečností. Všechno vyčistím, naleštím a pak si to s tím pomyslným košťátkem namířím do vlastní hlavy. Kterých pět aktivit bych aspoň dočasně vymetla? Například se nemusím učit dva cizí jazyky současně, ale mohu je prostřídat. Přečtu maximálně tři knihy za měsíc (musím si ale vybrat nějaké hodně tlusté). Složitou ruční práci přece nemusím nutně dokončit do léta, ale úplně to stačí do Vánoc. Dobročinné aktivity zatím omezím jen na podporu „Nepálčat“ a JEDNOHO psího útulku. Když je jich víc, nastává chaos. To jsou čtyři vymetené věci. Ale co ta pátá? Nakonec mi pomohl zlý sen. Myslela jsem si, že je lepší, když mám rozepsanou knížku i televizní scénář. Na kterou partu postav jsem zrovna měla náladu, té jsem vymýšlela další osudy. Jednou v noci mě však přišli navštívit všichni hlavní hrdinové naráz. Živě diskutovali, ač byli z různé doby, a já jsem šla vařit kávu. Když začala voda bublat, vzala jsem konvici, zakopla jsem o naši jorkšírku a opařila jsem ji. Ona tolik plakala a mně jí bylo tak strašně moc líto, že jsem se zoufalstvím probudila. Ten sen byl natolik živý, že jsem měla to naříkající zvíře před očima ještě dlouho a spojila jsem si ten obraz se svými literárními postavami. Dávala jsem vinu jim, nikoliv své snové nešikovnosti. Dokonce jsem pár dní nemohla vůbec psát, jak jsem na ně byla naštvaná, a nechala jsem je schválně trčet v pěkně nepříjemných situacích. Aby se už nenavštěvovaly, dopíšu je raději postupně. Tím je protentokrát dokončen „systém pěti“ a vymeteno. Teď se také ještě pěkně vyleštím a hned bude ten život zase báječný. Dnes je první jarní den – není už i u vás čas na pořádný úklid?
