Jako malý harant

Když se sešla skupina návštěvníků k polední prohlídce Arcibiskupského zámku v Kroměříži, libovala jsem si, že výjimečně neobsahuje žádné malinkaté lidi. Většinou ječí nebo nějak jinak prudí, neboť ještě nemají k historii ten správný vztah. Jejich rodiče zřejmě nechápou, že z prohlídky nemá nic nejen jejich dítě, ale ani nikdo jiný. Už vzhledem k výšce vstupného se dá takové vyrušování těžko považovat za roztomilé.

Ovšem malé dítě se v tomhle směru nemůže samo historii bránit, ani nemůže na rodiče počkat u kiosku s pivem, aby žádný z nich o návštěvu památky nepřišel. Dospělý chlap může, ale přesto se najde takový, který se dokáže chovat hůř, než malé nezbedné děcko. Všimla jsem si ho hned u vchodu. Asi tak pětašedesátník ve fialové košili, který mě zaujal podivně neklidným chováním. Měl sveřepý výraz a oči mu těkaly z místa na místo. U toho trhavě pocukával hlavou, takže to vypadalo, jako když se rozhlíží slepice. Za ním cupitala taková maličká nenápadná paní s ustrašeným výrazem. Dostali jsme pokyn od slečny průvodkyně, abychom si nazuli ty legrační velké pantofle proti poškození historických parket. Fialový děda spěchal, aby byl u regálu první a vyzkoušel asi šestery, než si vybral. Že by třeba jedny podal manželce, to ho ani nenapadlo. „… a ty zvířecí motivy na šperkovnicích jsou z pravé slonoviny,“ upozornila průvodkyně, a já už v rohu vidím toho pána, jak zkouší nehtíčkem, jestli tam ta slonovina drží. Vykročila jsem směrem k němu s dostatečně výmluvným pohledem. Okamžitě dal ruce za záda, zamračil se a sevřel rty. Pak odsupěl na opačnou stranu sálu. Když nám slečna vyprávěla o arcibiskupech, kteří na nás shlíželi s velkých portrétů, rozezvonil se mu mobil. A ozýval se dlooouho. Když už to vypadalo, že pán ten telefon konečně našel a vypnul, čekala nás další kulturní vložka. „Haló, nó, co chcéš?“ řval dědek do sluchátka. Jeho paní ho tahala za rukáv a prosila, aby to vypnul. Odstrčil ji a pokračoval v hovoru. Průvodkyně nevěřícně zakroutila hlavou a přerušila výklad. Pak bylo chvíli ticho, tak zkusila pokračovat, ale to jen telefonista poslouchal druhou stranu a vzápětí zase pokračoval. Když dotelefonoval, měli zase ostatní návštěvníci potřebu jeden druhému sdělit, že je to úplný blb, takže trvalo pěknou chvíli, než jsme se vrátili k arcibiskupům. Ve staré knihovně byla uprostřed místnosti dřevěná ohrádka a v ní dva velké globusy. Na jednom byl zakreslený svět tak, jak si ho lidé v 17. století představovali a na druhém, ještě starším, byla hvězdná obloha. Tam byla podkladem dokonce ještě kůže. Dřevěná ohrádka byla dostatečně velká, aby někoho nelákalo na ty, napůl přikryté, vzácnosti chmatat. A kdo myslíte, že během chvilky visel na tom zábradlíčku a snažil se na globus dosáhnout? Samozřejmě – fialový dědek. Chybělo mu asi tak deset centimetrů a už se rozhlížel, čím by si pomohl, aby do něj aspoň dloubnul a vyzkoušel, jestli se bude točit. „Kdyby si tak chtěl ten kokos narazit,“ prohlásil kdosi dostatečně nahlas, aby se průvodkyně otočila. Chlápek rychle sjel z ohrádky, zase ruce za záda, místo pusy sevřenou podkovu, a metelil na druhou stranu. Úplně jako přistižený školák. Jestli se tenhle pán chová pořád takhle, tak má zřejmě jediné štěstí, že je ta jeho paní taková uťápnutá, protože jiná už by ho nejspíš dávno něčím bacila. Před další prohlídkou jsem se dobře rozhlížela, jestli někde neprosvítá něco fialového. Neprosvítalo, všichni se chovali nějak nezvykle kultivovaně a my jsme s mužem až po chvíli zjistili, že jsme se omylem přidali ke skupině cizinců a výklad bude v angličtině.