Potřebovala jsem urychleně odeslat doporučený dopis. Nejbližší pošta byla v Brně – Řečkovicích, tak jsem tam pádila. Ne však dostatečně rychle, protože mi rozježená osoba zamkla před nosem. No jo, nekoukla jsem se na hodinky, tak jsem trefila zrovna polední pauzu.
Do centra se mi jet nechtělo, i když poštu u nádraží určitě nezavírají. Bylo příjemné počasí, tak jsem se rozhodla počkat. Aspoň se podívám, co se tu za ty roky změnilo, říkala jsem si a rozhlížela se kolem. V této městské části jsem totiž vyrostla, ale dobrých dvacet let jsem tu nebyla. Vzala jsem to dolů po Horáckém náměstí k jedné uličce, která se mi často zjevuje ve snu, aniž bych měla nejmenší tušení proč. Čekala jsem, že tam třeba najdu nějakou odpověď. Nic zvláštního jsem tam však neobjevila, ani jsem nikoho nepotkala, jen každý drobný detail na domech mi připadal důvěrně známý. Byl to zvláštní pocit. Jako kdybych najednou šla ze školy s poskakující aktovkou na zádech. Ulička vede ke kostelu a kousek nad ním přece byl „zámeček“, kam jsem jako úplně malá holčička chodila do školy a do družiny. To bylo před tím, než byla postavena velká a moderní škola pro všechny ty děti, které se vylíhly na novém sídlišti. Nohy mě tam nesly úplně samy a byla jsem moc zvědavá, co se s Řečkovickým zámkem vlastně stalo. Jeho historie je úctyhodná, protože vznikl přestavbou tvrze, o které jsou první zmínky již z roku 1464. Nápis nad vchodem hlásal: „Radnice MČ Brno-Řečkovice a Mokrá Hora“. No prosím – to má aspoň úřad důstojnost. Nejraději jsem měla zámecký park, kam nás vždycky odpoledne vypustili. Jestlipak by se tam dalo nějak nakouknout? Šmejdila jsem kolem objektu tak dlouho, až jsem uviděla jakousi velikou bednu a za ní pootevřenou branku. Nenápadně jsem tam proklouzla a najednou se smazalo několik desítek let. Zase jsem je viděla. Andreu s Věrou, jak nám hrají támhle u těch pařezů divadlo, Libora, co si udělal na blátě u plotu klouzačku a Břéťu, jak se pokouší pištící Yvetě nadzvednout sukničku. Sedla jsem si na jeden z těch pařezů a nechala se unášet vzpomínkami. „Haló, co tam děláte?“ „Ale nic, jen jsem tu něco zapomněla a zase našla, já už jdu,“ zavolala jsem na chlapíka, který stál u branky a držel na ruce prázdné přepravky. Když jsem ho míjela, tak jsem se na něj zářivě usmála. „Nashledanou, víte, já tady musím zavřít,“ zadrhnul trošku a díval se za mnou. Cítila jsem jeho pohled, tak jsem se otočila a zamávala. Rozpačitě taky mávnul. Přišlo mi to legrační, kdybych chodila krást, tak by mi ještě zamávali… Všimla jsem si, že zastávka autobusu pod kostelem také zůstala na svém místě. Zrovna jeden přijížděl, tak jsem do něj hupsla a až v kanceláři jsem si uvědomila, že mám v kabelce ten neposlaný dopis. Dočista jsem na něj zapomněla. Svět se kvůli tomu nezbořil, ale já ze svého zážitku čerpám energii ještě teď. Až bude úřední den, musím se tam vypravit ještě jednou, třeba si vzpomenu, kde jsme měli třídu. Snad se kvůli tomu nebudu muset vloupat ke starostovi.
