Jak jsem koukala na Prostřeno

„Já se na to každý den vyloženě těším. Mám takový deníček, do kterého si zapisuji hlášky těch soutěžících, a to bys nevěřila, co z nich každou chvíli vypadne za poklady,“ vyprávěla mi před časem kamarádka. Hned mi přišlo divné, že by tahle éterická bytost, která vypadá, že vůbec nejí, natož aby vařila, sledovala takový pořad. Pro zajímavost jsem si ho doma pustila.

„Přihlásila jsem se skrz peněz,“ oznámila jedna ze soutěžících hned na začátku. „Budu dělat za polévku hovězí vývar,“ informovala národ a já také málem běžela hledat deníček. Potom mě však zaujal recept na jednu dobrotu, který se prý v dotyčné rodině dědí z generace na generaci. Připomněl mi něco, o čem vždycky básníval můj muž. Jeho babička prý dělávala „ptačí mléko“, které mu velice chutnalo, ale věděl jen, že to byly nějaké bílé bochánky, které plavaly v moc dobrém krému. Víc netušil. Tohle se sice jmenovalo jinak, ale celkem to odpovídalo jeho popisu. Tohle je teorie: Sneenockerle 3 vejce 3 lžíce moučkového cukru 1 lžíce polohrubé mouky 800 ml mléka 1 vanilkový pudink 3 lžíce krupicového cukru rum Z bílků ušleháme tuhý sníh, vmícháme mouku a moučkový cukr. Lžičkou vykrajujeme noky a vhazujeme do vařícího mléka. Krátce povaříme a vyjmeme do horké mísy. Z mléka, ve kterém jsme vařili noky, pudinku, rumu a cukru uvaříme krém. Noky vložíme do krému a podáváme hodně vychlazené. A tohle byla praxe: Vyrobila jsem hmotu na noky a přemýšlela, proč se pak uvařené mají dávat do horké mísy, když se následně budou chladit. Dlouho jsem nedumala, protože ta moje plastová stejně nejde nahřát. Místo lžičky jsem si vzala omylem lžíci, takže první nok byl nějak moc velký. Vylovila jsem ho a než se mi podařilo odměřit tu správnou velikost dalšího, uteklo mi mléko. Lehce jsem znervózněla a pro jistotu jsem si lokla připraveného rumu. Další várku mléka už jsem bedlivě hlídala, aby zase nevzkypěla. Výsledek byl ten, že mléko nemělo dostatečnou teplotu, a když jsem do něj naházela budoucí noky, hned se v něm rozpustily. Kroutila jsem hlavou nad tím, co všechno si mohou předávat generace. Chtělo se mi to celé vyhodit, ale šetrnost zvítězila. Znovu jsem zahřála mléko až k varu a celý zbytek sněhu jsem tam vyklopila naráz. Tomu, co vzniklo, bych dala název „bílý chuchel“, ale byl sladký, tak jsem mléko přecedila do jiného kastrolu a z cedníku jsem ty cucky přemístila na dna skleněných pohárů. Zbytek už jsem dovařila podle návodu, jen tam nebylo uvedeno množství rumu, tak jsem nešetřila. Krém jsem nalila do sklenic na „chuchel“ a vychladila. Večer přišla návštěva, tak jsem poháry doplnila šlehačkou, oplatkem a stříbrnými kuličkami. Měly velký úspěch, jen manžel začal vzpomínat na skvělé „ptačí mléko“, které vařívala jeho babička.