Zahlédla jsem to v televizi. Paní s krásnou postavou kolem sebe roztáčela jakousi hrbolatou obruč a sympatický reportér vychvaloval, jak je to skvělá a účinná cvičební pomůcka. Nakonec on sám předvedl, že to není vůbec nic těžkého a vykroužit si štíhlý pas zvládnou úplně všichni.
Pár dní mi to vrtalo v hlavě. Že bych oživila svou domácí posilovnu? Ve fitku mě to nebaví, tak jsem si navykla cvičit doma u televize. To byste nevěřili, jak uteče půlhodinka na stepperu, když u toho sledujete napínavou detektivku. Posilovač břišních svalů nechávám na reklamní bloky, protože u toho funím a trpím, takže by mi mohla uniknout nějaká důležitá část děje. Obruč by byla fajn – zvládla bych si kroužit i sledovat. Kamarád internet mi nabídl celou fůru různých obručí. Vyloučila jsem ty klasické gymnastické a zůstaly masážní. Některé vypadaly krajně podezřele, tak jsem si řekla, že když už, tak ať to má nějaký účinek a kvalitu, a objednala jsem si tu největší a nejtěžší, plnou masážních hrbolků, ve kterých se ještě navíc mají ukrývat nějaké zázračné magnety. Zázračná byla ovšem hlavně cena. Za dva dny jsem ji měla doma i s nečekaným dárkem. K obruči, rozložené na osm dílů mi obchodník přibalil ještě krabici s nápisem BALANČNÍ DISK, jako poděkování za nákup. Nedočkavě jsem obruč složila a začalo dobrodružství. Když jsem objednávala průměr 110 cm, nepřipadlo mi, že je to tak moc. Je obrovská – na rozdíl od našeho bytu. Když jsem v obýváku šoupla stolek a křesla ke zdi, tak to jakžtakž vycházelo za předpokladu, že neudělám úkrok stranou. Zaujala jsem postoj podle návodu, rukama roztočila obruč a… a rána přes záda, rána přes holeň a hlučné přistání na plovoucí podlaze a prstech u nohy. No tohle! Zkusila jsem to ještě dvakrát, ale výsledek byl stejný. Pouze bolest výrazně větší. Byla jsem zaskočena. Navíc ten kravál. Bydlíme v patře, takže mi bylo jasné, že s tím musím okamžitě přestat. Ale kam se vrtnout? Napadlo mě, že vylezu na manželskou postel. Snad se tam vejdu, když si stoupnu na kraj, kde teprve začíná šikmý strop. Vešla jsem se, ale jak jsem se natahovala pro obruč, praskla mi pod nohou lamela, matrace se shrnula a já tam uvízla až po koleno jako v pasti. Naštěstí se mi nic nestalo. Vysoukala jsem se ven, zakamuflovala poškozenou postel a obruč zastrčila za skříň. Chvilku jsem odpočívala a pak jsem si vzpomněla na dárek. Potřebovala jsem si trošku vylepšit reputaci, tak jsem ho vybalila a postavila na zem. Na balanční disk údajně stačí nastoupit a balancovat – jednoduché. Při snaze o udržení rovnováhy se prý zapojí a posílí spousta svalů. Poučena předchozími neúspěchy, postavila jsem si ho blízko skříně, abych se mohla v případě potřeby přidržet. Nestihla jsem to. Sotva jsem se opřela o disk jednou nohou, ujel mi po plovoucí podlaze a už jsem ležela na zemi. Hladila jsem si naražený zadek a nahlas spílala svému daru, že je danajský. „No počkej, já na tebe vyzraju!“ Postavila jsem ho na koberec a nejdříve jsem se zavěsila oběma rukama na nábytek. Teprve potom jsem se shora lehce snesla na ten zákeřný černý kruh a balancovala. Za chvíli už to šlo lépe, ale skříně jsem se pro jistotu nepouštěla. Pak jsem uslyšela, že se vrací domů můj přítel a raději jsem všechno uklidila, abych se vyhnula zbytečným komentářům. Večer jsem si přepočítala modřiny, ale protože nejsem zvyklá nic vzdávat bez boje, brzy jsem přestala přemýšlet o tom, kterému nepříteli bych mohla obruč věnovat. Musí přece existovat nějaký méně drastický způsob, jak si tu „zlou věc“ ochočit. Druhý den byla sobota, Jindřich sledoval v televizi tenis a tvářil se, že ho nic nemůže vyrušit. Omyl. Obruč byla příliš velká a barevná na to, aby se mi s ní podařilo nenápadně proplížit do dětského pokoje. „Co to neseš?“ zbystřil. „Obruč, jdu si zacvičit.“ „Ukaž se! Co to máš, prosím tě, na sobě?“ Zapomněl na tenis a rozesmál se tak, že jsem začínala mít obavy o jeho zdraví. No, já se mu nedivím. Musel na mě být úžasný pohled, protože jsem se na zlou obruč pořádně vybavila. Natáhla jsem si lyžařské oteplovačky s kšandami (už jsem je neměla nějakou dobu na sobě, tak nějak nešly dopnout), nahoru prošívanou vestu, a svoje pochroumané nohy jsem ukryla do sněhulí. Pod paží všechny psí deky, kterými jsem hodlala vystlat podlahu a přes druhé rameno obruč. Začínala jsem se potit. Jindřich naštěstí nemohl nic říct, protože se kroutil, jak ho od smíchu bolelo břicho. Zabouchla jsem za sebou dveře, ale protože nešly zamknout, stejně bylo moje snažení zákeřně zaznamenáno mobilním telefonem. Samozřejmě za účelem obveselení kamarádů. Ale vyhrála jsem. Ukázalo se totiž, že jsem zvolila správnou cestu a díky vycpávkám jsem rychle přišla na ten správný roztáčecí grif. Teď už mi stačí mít na sobě jen tílko a vydržím točit, jak dlouho chci. Pak jen obruč přidržím rukama, aby nespadla až na zem. Jo, a posměváčkům ji vezmu zítra do tělocvičny, až půjdeme hrát volejbal. Mohou si to vyzkoušet.
