Jak Jožan myslel, že vyplaví hotel

Určitě si spousta z nás, kteří už trošku pamatujeme, vybaví své první zážitky se zápaďáckými technickými vymoženostmi. Snad největší stres mi tehdy působily návštěvy toalet, protože mi bylo už předem jasné, že určitě zase nebudu umět spláchnout nebo si pustit vodu na ruce.

Nejzákeřnějšími se mi jevily veřejné záchodky v centru Paříže. Když se rozsvítí zelené světýlko, vhodíte minci a vstoupíte do čisťounké a vyvoněné budky. Vykonáte potřebu, umyjete ruce a marně hledáte nějaké splachovadlo. Když osaháte úplně všechno a proudu vody se nedočkáte, opustíte rezignovaně WC s tím, že vás ostatní budou mít za pěkné čuně. To je však omyl. Jakmile za vámi zapadnou dveře, rozsvítí se červená, v budce hrozivě zahučí a od stropu po podlahu se umyje, vysuší a navoní. Potom se zase rozsvítí zelená a vše se opakuje. Jednou jsem byla svědkem velmi komické situace, kdy dvě turistky chtěly ušetřit drobné a jedna při odchodu podala otevřené dveře té druhé. Jakmile za ní zaklaply, nestačila se divit tomu, co se s ní uvnitř dělo. Strýc Jožan z Kyjova však ani nemusel opustit hranice naší země, aby měl v tomto směru velmi nevšední zážitek. Byl rok 1990 a Jožan měl novou lásku, kterou potřeboval oslnit. Naši mu tehdy poradili, ať vezme děvčicu třeba do Prahy do divadla a přespí tam jednu noc v luxusním hotelu. „Třeba v hotelu Atrium, tam je v nejvyšším patře bazén s barem, lehátka, krásný výhled na město a ještě ti pošlou štamprdli na destičce po vodě, když chceš,“ zasnil se tatínek. „Tys tam někdy byl?“ loupla po něm maminka očima. Tatínek to nějak zamluvil a Jožan zářil nadšením hned všechno zrealizovat. Když nás zase příště přijel navštívit, hned jsme se ptali, jak oslňoval. Už je to pěkných pár let, ale Jožanovy zážitky jsou nesmrtelné. Sehnal lístky do divadla i ubytování v Atriu, vzal úspory, dívku Aničku a vyrazili vlakem do Prahy. Nejdříve se ubytovali, něco pojedli, popili a chystali se do divadla. V tu chvíli nastal malý problém. Jožan ještě potřeboval na velkou, ale Anička se pořád vracela šminkovat do koupelny, která byla spojená s toaletou. Teď tam přece nemohl Jožan začít trůnit. Když byla slečna konečně připravena k odchodu, vystrkal ji už Jožan ze dveří na chodbu a vrátil se, jako že něco zapomněl. Fofrem udělal potřebu, spláchnul, umyl ruce a chtěl běžet. Následující události líčil takto: „ Otočím se a vidím, že se záchod nespláchl, ale voda pořád pomalu stoupá a stoupá a stoupá… Bože, teď to přeteče a vyplavím hotel. Nevěděl jsem, co honem udělat a hledal jsem nějaký kohout, kterým by se dala zavřít voda. Žádný tam nebyl, tak jsem popadl sklenici, na čistění zubů a začal jsem tu vodu z mísy rychle nabírat a vylévat do umyvadla. Dařilo se mi tu hladinu držet na stejné úrovni, ale už jsem umdléval. Hovno se tam zběsile točilo, ale jak jsem polevil, voda hned začala stoupat. Pak už jsem fakt nemohl, tak jsem klesl na kolena a vzdal to.“ A co bylo dál? Voda vystoupala k okraji mísy, kde byl dotykový senzor, který sepnul a v ten moment voda se vším všudy poslušně zmizela v odpadu. Anička pak šla do divadla s fešákem, kterému odkapávalo z rukávů. „A do bazénu jsme raději ani nešli. Při mé smůle bych určitě rozbil tu skleničku na destičce a ještě by ho museli vypustit.“ Všichni jsme se shodli, že bude mnohem bezpečnější, když příště vezme Anču raději do jejich sklípku a nebude poslouchat geniální rady svého příbuzenstva.