Malá ukázka z mé knížky Darmožrouti, ve které Helena právě přestává mít pocit, že Vánoce budou klidnými svátky.
... Začaly jsme s Jolankou vyrábět vánoční výzdobu. Její podíl spočíval hlavně v tom, že ovázala Megi stříbrným řetězem a Jeníkovi na klec připevnila baňku ve tvaru ptáčka. Útočil na ni tak dlouho, až spadla na zem a rozbila se. Rychle jsem běžela do komory pro smetáček, aby si Megi neporanila tlapku. Srazila jsem se s dědou, který právě otvíral dveře na chodbu. „Ty někam jdeš, dědo?“ zarazila jsem se při pohledu na jeho úbor. Měl podvlékačky, podkolenky s podvazky, přes domácí kostkovanou košili sako a na hlavě klobouk. „Jen dolů do obchodu, v úterý tam vždycky vozí ty dobré kokosky, tak jich pár přinesu.“ Ve vedlejším domě vznikl z bývalé kočárkárny krámek, který provozovala kulaťoučká paní Vejtasová. Náš děda měl dokonalý přehled o tom, co je tam kdy dobrého na zub. V jeho případě doslova, protože už mu zůstal jen jeden dole. Protézu nenosil, neboť ho údajně tlačila, ale tím jedním sólistou a dásněmi utloukl bez problémů všechno, i tu tvrdou kokosku. „Nezapomněl sis obléct kalhoty?“ zeptala jsem se opatrně, aby se necítil hloupě, že jsem odhalila jeho počínající sklerózu. „Stačí sako, vždyť ona stejně přes pult ten spodek nevidí,“ prohlásil děda s železnou logikou. To, že ho všichni ostatní lidé v krámě vidí docela dobře, už mu připadalo nepodstatné a odkráčel takto vymustrovaný nakupovat. „Mamíí, Megina sežrala všechny ty čokoládové panáčky a nenechala mi ani jednoho,“ křičela Jolanka. Běžela jsem zpět do našeho pokoje a opravdu, z celé misky vánočních mužíčků zůstaly jen kousky ožužlaného staniolu. Hlavou mi bleskla informace z rádia, že tabulka čokolády může zabít psa velikosti kokršpaněla, protože prý je pro ně jedovatá. „Kde je?“ „Tady,“ táhla mě dcerka k posteli. Naše malá psinda ležela zavrtaná v peřině, že ji ani vidět nebylo. „To sis pochutnala, viď, ty loupežnice.“ Ani se nezvedla, jen se jedním okem koukla co se děje a hned zase usnula. Měla plné bříško a spokojeně odfukovala. Usoudila jsem, že tyhle figurky nemají naštěstí s poctivou čokoládou moc společného a nechala jsem Megi odpočívat. Jeden den nežrala, prohnali jsme ji po sněhu a bylo dobře. Naše Meginka kradla programově. Co nešlo sežrat, běžela vyměnit. To já jsem ji tak hloupě naučila, protože vždycky když přinesla nějakou Jolančinu hračku nebo ozdůbku, nabídla jsem jí pamlsek, když mi věc pěkně odevzdala. Byla jsem ovšem překvapená, když jsem později zjistila, že Megi ve své malé psí hlavičce dokonale pochopila pravidla výměnného obchodu. Jakmile se jí podařilo uloupit věc, které si obzvláště cenila, musela jsem přitlačit. Už nestačilo malé kokinko, ale šla jsem pro piškot nebo dokonce do ledničky pro kousek salámu, aby teprve potom byla ochotna svůj úlovek vyměnit. Hned po jídle milovala nejvíce mazlení a hlazení na bříšku. Vyskočila člověku na klín a každého chtěla nejdříve olízat, aby si pak zasloužila dlouhé hlazení. Dědovi vždycky umyla i čelo a pak sebou rychle plácla na záda přes jeho ruku – tak, jako když se chová maličké dítě. Říkával jí „fousaté mimino“ a hladil ji, až mu v náručí usnula. . . . ... Už od dětství jsem byla zvyklá, že se vánoční stromeček strojil o den dříve, abychom měli na Štědrý den víc klidu na pohádky. Michal si na to dobře pamatoval a požádal mě, jestli by mohl přijít, a s Jolankou stromek ozdobit. Nebyla jsem proti, tak odpoledne dorazil, ale klidný předvánoční čas s koledami nás zrovna nečekal. Začalo to tím, že z tašky vyklopil živého kapra. „Co tě to napadlo? Vždyť víš, že kapra nejíme,“ divila jsem se. „To nevadí, Jolanka si s ním pohraje a pak ho můžeme jít pustit do řeky,“ prohlásil Michal a šoupnul ho do vany. „Kdepak, žádné pouštění, stejně by to nepřežil. S babičkou jsme vždycky na Vánoce jedli kapra a ty bys mi podstrkovala kuřecí řízky,“ protestoval děda a za chvíli už s Jolankou klečeli u nebohého kapra a máchali se ve vodě. „Kde se budeme umývat?“ vzdychla jsem, ale stejně mě nikdo neposlouchal, tak jsem šla strčit do trouby vánočku. To byla další novinka, protože děda odmítl kupovanou. To by prý babička nikdy nepřipustila. „Heli, nemůžeš někam zavřít toho psa? Podívej se, co dělá!“ volal Michal od stromečku. Megina hopsala po zadních a snažila se něco ukořistit. Byla úplně nadšená, že jí Michal chystá tak zajímavou hračku. Ten to však viděl zcela jinak a každou chvíli odstrkoval Megi nohou. Taková hra se jí ovšem nelíbila, tak hryzla Michala varovně do paty. Skočil po ní, ale šlápl na papír, kousek jel, pak se svalil a zvrtnul si kotník. Zůstal sedět pod stromečkem, držel si nohu a nadával zcela nevánočně. Rychle jsem odklidila psíka do bezpečí a běžela namočit ručník do studené vody. „Helenko, ta vánočka nějak moc voní, nebude už hotová?“ nakoukl děda z kuchyně a pobaveně pozoroval kvílícího Michala. „Božínku, snad jsem ji nespálila,“ lekla jsem se a pádila do kuchyně. Spálená nebyla, ale strašně se zvětšila a nešla vytáhnout z trouby. „Dala jsi tu mřížku moc vysoko,“ konstatoval děda. „To vidím taky, ale co teď?“ naříkala jsem a snažila se ji vyprostit. Chtěla jsem přidržet plech s vánočkou, druhou rukou snížit polohu mřížky a plech potom pohodlně vytáhnout. Výsledkem bylo, že jsem si popálila obě ruce, vjel do mě vztek a vánočku jsem vyrvala násilím, takže byla na tři kusy. Sedla jsem si zničeně na židli a polykala slzičky. „Co máš z toho,“ utěšoval mě děda, „ráno si ji nadrobíme do kafe a bude to.“ Svátečnější snídani jsem si opravdu nedokázala představit.
