Darmožrouti (3)

Poslední ukázka z knížky, co se právě narodila a hledá si cestu ke čtenářům, kteří si chtějí na chvíli odpočinout od starostí a aspoň trošku se pobavit.

. . . Na konci listopadu jsme jeli s Michalem pro zamluvené štěně. Malou jorkšírku jsme si měli vyzvednout kousek za Rousínovem, takže nás čekala pouze půlhodinka jízdy. „Mohl bys, prosím, vydržet tu chvíli bez cigarety, když vezeš dítě?“ požádala jsem Michala, který si zapálil, sotva jsme vyrazili. V tu chvíli se nám před autem mihla černá kočka. „No tohle, to bude smůla!“ vykřikl Michal. „Prosím tě, přece bys nebyl pověrčivý.“ „Vždycky mám smůlu, když mi přeběhne černá kočka přes cestu,“ řekl a vztekle vyhodil rozkouřenou cigaretu z okénka. Tedy chtěl ji vyhodit, ale zapomněl, že je otevřené jen trošku, ona se odrazila od skla a spadla mu za rozepnutou košili. Jak se ji snažil vytáhnout, zapadávala níž a níž. Michal vřeštěl jako pavián, dupnul na brzdu a strhl volant k blátivému nájezdu na pole. Vyskočil z auta a rval ze sebe oblečení. Když zlořečené cigáro vytřásl, měl propálenou košili a několik rudých stop na břiše. „Vidíš, já jsem ti říkal, že mi ta kočka přinese smůlu,“ rozčiloval se. Další komplikace už naštěstí nenastaly. U paní chovatelky jsme si vyzvedli tmavou chlupatou kouličku s průkazem, který byl málem větší než ona a pospíchali jsme domů. Celou cestu ležela přešťastné Jolance na klíně, stočená do klubíčka. Vymýšleli jsme jméno a nakonec zvítězil můj návrh, že se klubíčko bude jmenovat Megi. „Když bude škodit, tak jí můžu říkat Megero,“ plánovala jsem. „Heli, nechtěly byste ke mně přijít na Štědrý večer?“ zeptal se Michal, když nás vysazoval před domem. „Promiň, ale do toho bytu já už nikdy nevkročím. Myslím, že ti nemusím vysvětlovat proč. Ale jestli chceš, tak přijď k nám, děda tě neukousne. Tedy aspoň doufám. Však je čas, nech si to projít hlavou a ještě se domluvíme.“ Michal se rozloučil, ale nevypadal příliš nadšeně. Jestliže chtěl využít sváteční atmosféry k tomu, aby mě nalákal zpátky k sobě, zřejmě mu do scénáře vůbec nezapadal děda. Mně to naopak takhle vyhovovalo. Děda nejprve dělal, že ho malá Megi moc nezajímá, ale za chvíli jsme ho s Jolankou přistihly, jak klečí na podlaze a šišlá na ni. Ono to ani jinak nešlo, když byla tak roztomilá. Jeníka jsem ten den raději vůbec nepustila z klece, aby jí náhodou hned na uvítanou neublížil. Jakmile se mi večer podařilo uložit dítko i štěně, vyběhla jsem ještě před dům se smetím. Když jsem se vracela, všimla jsem si, že zrovna odněkud přijel i Ctibor. Galantně mi přidržel dveře od domu, prošel chodbou, ale pod schody se zastavil. „Heli, můžu se tě na něco zeptat?“ řekl váhavě. „Zkus to,“ usmála jsem se mile, ale okamžitě se dostavil známý pocit sevřeného hrdla. „To byl tvůj nový přítel, který vás dnes odpoledne přivezl?“ „Ale ne, to nebyl nový přítel, to byl starý manžel,“ snažila jsem se zavtipkovat, „byli jsme pro štěňátko. Proč se ptáš?“ „Vždyť ty dobře víš,“ pousmál se smutně a já začala v rozpacích stoupat po schodech. Najednou zhaslo světlo. Ctibor mě vzal za ruku, abych nezakopla a hledal nejbližší vypínač. Přála jsem si, aby ho hledal ještě dlouho, protože jsem cítila ten příval energie, který proudil mezi našima rukama. Úplné mravenčení. Pak rozsvítil, ale mou ruku nepustil. Svíral ji pevně, stejně jako já tu jeho. Došli jsme až k našim dveřím, kde jsem ruku opatrně vyprostila. Všechna slova byla v tu chvíli zbytečná. Úplně stačilo, když jsme se podívali jeden druhému do očí. „Tohle nesmíme,“ špitla jsem a začala odemykat dveře. Pohladil mě něžně po vlasech a zašeptal: „Hezky se vyspi, Helenko, a nezlob se na mě, nemůžu si pomoct. Od první chvíle tě mám pořád před očima.“ Vzala jsem Ctiborovu ruku a přitiskla si ji k tváři, která byla najednou úplně horká. Pak jsem ho lehce políbila do dlaně. Tak a dost, teď musím rychle utéct. Přece nemohu přiznat, že jsem na tom úplně stejně a nejraději bych si to s ním rozdala rovnou tady na schodech. Zmizela jsem za dveřmi. Chvíli jsem stála v předsíni úplně paralyzovaná, ale najednou jsem chtěla být strašně rychle v posteli, přikrýt si hlavu peřinou a přemýšlet v klidu o tom, co se zrovna stalo. . . .